2012

 

NĚCO O MNĚ

 

ZAČÁTKY

 

Narodila jsem se 29. února. Výjimeční lidé se prý rodí ve výjimečné dny. Všichni mi to říkali. Každé 4 roky mi vždy přišly blahopřání. K mému velkému výročí. K tomu, že mám narozeniny jednou za 4 roky. Výjimečná, říkali vždycky. Ale já jsem je neslyšela.

 

Když mi bylo asi 6 měsíců, odešel od nás můj otec. Klasický příběh, se vším, co to obnáší: pocit ztráty, odloučení, samoty, lítost, naštvanost na matku, že to dopustila… a zároveň silnépouto k ní - protože žádné jiné mi nezůstalo. Byla jsem přesvědčená, že musím mamincepomáhat. Dělat všechno za ni, podporovat ji. Měla přece jenom mě!  

 

Mé dětství a dospívání by možná dalo na celou knihu. A někteří čtenáři by se ve mně jistěpoznali. Nejdřív odchod otce, pak matčina nová rodina, v ní pocit přebytečnosti a méněcennosti. To všechno jsou věci, které mnozí z nás zažili a zažívají.

 

Obvykle přijde nějaká rána a otevře vám oči. Že je to ona, to jsem pochopila až mnohem později. Když mi bylo asi 20 let, skončila jsem v nemocnici s diagnózou roztroušená skleróza. Půl roku mě neúspěšně léčili, už jsem brala 36 prášků denně, a stále to nezabíralo… Tak jsem otočila. Pochopila jsem, že klasická medicína mi nepomůže, a rozjela jsem se k léčiteli. Tehdy to byl pan Paseka. Myslím, že právě Paseka a moje víra mi pomohli k uzdravení. A také moje máma, za co jsem jí doteď moc vděčná. Řekla mi totiž, že mě zná lépe než lékaři a že nemocnáprostě nejsem.  Pomohla mi uvěřit, že všechno je nebo může být jinak.

 

Myslím, že mi to tak přináší čas, ostatně jako všem z nás, že vždy přijde nějaká nová etapa. A tak jsem se v době, kdy mi dali na vybranou, jestli mám jít do invalidního důchodu nebo do práce, rozhodla pro práci. A tím jsem svou nemoc ukončila.

 

A pak začala má cesta druhým směrem. Někteří se na ni vydávají proto, že se ocitli na dně. Jiní začínají svou sebeléčbu ze zvědavosti. A to byla ta druhá stránka mého vývoje. Ne úplně snadná, protože pro mě jako pro mnohé lidi bylo velmi těžké připustit, že něco neviditelného, nehmatatelného vůbec existuje, že to navíc funguje, a že by se dalo nějakým takovým způsobem léčit. Mezi ně patří paradoxně i moje vlastní máma, která je ještě i dnes schopná říct: Vando,řekni, že to nefunguje. Ne, nemohu. Už nemohu. Mám za sebou tolik zázraků, viděla jsem tolik věcí a pochopila tolik souvislostí, že nemohu říct, že to nefunguje.

 

REIKI

 

Pracovala jsem nejdřív jako zdravotní sestra a přitom dělala masáže, když za mnou přišlakamarádka, ať s ní jdu na kurz reiki. A tak jsem šla. Prý mi to masírování půjde pak líp a nebudu se cítit tak unavená. Vadily mi totiž časté poznámky mého tehdejšího přítele a dnešního muže typu: Ty už jsi zase unavená? A celkem se mi ulevilo, když jsem po tomto kurzu začala odpovídat: Ne, dnes nejsem unavená. Začala jsem cítit teplo v rukou a klienti se mi na masáže vraceli znovu a znovu. Hřálo mě to a těšilo, když mi říkali, že to není obyčejná masáž, že je to něco víc, něco jiného. Byla jsem taky zvědavá, co přinese další, druhý stupeň reiki, a taky ten třetí, a co reiki od jiného mistra a od dalšího mistra… Nakonec jsem reiki absolvovala také u mistra Tichanovského a pak spoustu jeho dalších kurzů. Mnozí mí klienti ode mě chtěli zasvěcení do reiki, iniciaci, a tak jsem jednoho krásného dne udělala sama svůj první kurz, v podstatě pro přátele. Dodnes je to vlastně tak, že je to pro přátele a známé a jejich známé…Šíří se to tímto způsobem dál a dál, tak, že na jeden kurz přijde klidně 30 lidí a polovinu z nich neznám...

 

Napoprvé jich přišlo 12. Nečekala jsem tolik účastníků. Byla to krásná a tvořivá práce, bylo to fajn a rozjelo to další fázi, kde jsme se společně učili – za co těm lidem zpětně velice děkuji, protože dobře věděli, že i já sama začínám a že oni jsou tak trochu pokusnými králíky. Ale byli jimi rádi a byli rádi součástí tohoto vývoje. Jednoho dne však přišla Mája a já zjistila, že reiki na ni nestačí. Dokonce se mi zdálo, že se lidé čím dál častěji vracejí s tím samým problémem. Začínala jsem pozorovat závislost klientů na mně, a začínala jsem se vnitřně vztekat… Chtěla jsem to všechno zabalit, zavřít, zamknout… Až za mnou přišla další kamarádka a zeptala se mě,jestli bych s ní nešla na nějakou přednášku. A tak jsem šla. Myslím, že jsem vědomě nehledala duchovno či spiritualitu. Jen silné pocity a úlevu a částečné pochopení a poznání sebe. Bylo mi jedno, jak se tomu říká, jestli duchovní cesta nebo spiritualita nebo co. Pro mě bylo důležité, že to zabíralo. Že se moje realita měnila.

 

KLÍČ K ŽIVOTU – ODBLOKY Z PODVĚDOMÍ

 

Šla jsem tedy na přednášku, která se jmenovala Klíč k životu, a tím začala další velká kapitola. Před naprosto neznámými lidmi jsem hned tam měla jako ukázka odblok z podvědomí, což jsem zjistila až pak, a dostala svou první afirmaci. Já do té doby vůbec netušila, co to afirmace je. Moje první afirmace zněla: „Žiji život ženy“. V odbloku jsem se totiž dostala do početí, domužské energie, do energie mého otce, který toužil po synovi, což se zrovna nepovedlo, takže jsem se snažila zavděčit a chovat se jako syn a zapomněla jsem žít život ženy. Můj otec měl nakonec 4 dcery, jen tak pro zajímavost. Proč asi… Pak jsem se také dozvěděla o své netrpělivosti a uspěchanosti, to proto, že jsem chtěla rychle vyrůst, protože mé dětství bylo dost tvrdé a já chtěla být rychle dospělá. A dětství jsem si pořádně neprožila a neužila. Když jsem sepak vrátila domů, překvapilo mě, že mi jde najednou všechno samo. Že by se ten odblok projevil hned v realitě? Hned ten večer? To mě dost zaskočilo. Dnes už vím, že je to možné. A že když se člověk zastaví v tom, co se mu zrovna děje, a najde ten pravý důvod tohoto dění,celý problém se rozpustí. Najednou se najde řešení a celý problém je pryč.

 

Prozradím vám tajemství: máme neomezené možnosti. Stačí se jim jen otevřít… Otevřít se všemmožnostem je obrovské téma. Otevřít všechny šuplíčky a nechat všechny cesty otevřené. Pro ilustraci malý příklad. Velmi jsem toužila vidět dalajlámu, a když mi můj kamarád řekl, že bude v Praze mít přednášku a zval mě na ni, moje první slova byla: Ano, jasně, chci, moc chci, kdy to je? A když mi řekl datum, tak jsem sklesle řekla: Jé, to nemůžu, to zrovna vedu seminář… Hm, řekl na to. A já se začala vztekat: zase mám seminář, když se to nejmíň hodí, a začala jsem vymýšlet: tak já budu nemocná, já to odvolám, nepůjdu tam, udělám to v jiné dny, až jsem konečně otevřela jinou možnost… A když ji člověk otevře a nechá ji svobodnou a tvořivou, jak jsem ji nechala já, tak se prostě poštěstí a stane se realitou. Já jsem si totiž řekla: Půjdu tam. Anejen já! Vezmu je všechny sebou. Takže jsem v neděli ve 12 hodin ukončila seminář – místo v 6 večer – rozdala jsem všem účastníkům lístky na přednášku dalajlámy jako překvapení. Byl to pro mě i pro ně krásný okamžik a měla jsem pocit, že splněnou touhu člověk opravdu pozná. Každým tím lístkem jsem jim ukazovala jejich výjimečnost. A pro mě bylo důležité, že jsem se zbavila svého omezení. Že nemůžu jít na setkání s dalajlámou, po kterém jsem velice toužila,protože vedu seminář.

 

A tak mě začal Klíč k životu zajímat víc. Absolvovala jsem ho celý dvakrát, pak i přídavnékurzy, a mým klientům se začalo podobně jako mně dařit věci rozklíčovávat, nevraceli se s tím samým, což mě předtím strašně obtěžovalo. Protože reiki trochu svádí k tomu, že člověk si bolavé místo poléčí a pak má chvíli klid a sílu k tomu jít dál, ale většinou se nezmění. To se totiž málokomu chce. I když je energie reiki původně směrovaní ke změně. A ne k tomu, aby jsme to na chvíli zase vydrželi. V Klíči jdeme více do hloubky. I když nejsem proti reiki ani léčbě energiemi, naopak, souhlasím s tím, že je to dobré na podporu, na to, aby to člověka nakoplo a dodalo mu energii, ale měl by to použít právě k tomu, aby věci měnil. Protože tou dobou, když jsem pracovala pouze s reiki a měla jsem pocit, že to nestačí, jsem vážně měla chuť říct a mnohdy jsem to i řekla: Už ke mně nechoď, chodíš s tím samým, neřešíš to…

 

A tady je další velká kapitola – Bohyně zranění. Jak důležité je zraňovat, když je to potřeba, i když je nám to nepříjemné. Důležité je člověku říkat pravdu a ne ho chlácholit. Neříkat mu stále jen: To bude dobrý. To nefunguje. Nebo jen chvíli. Je potřeba mluvit pravdu a to je ta pravá láska. Pravá láska až tak nešetří.

 

RODINNÉ KONSTELACE

 

Díky Klíči se všichni mí klienti začali dostávat o kousek dál. Aby byl obraz mé práce úplný, k tomu všemu jsem přidala ještě rodinné a systemické konstelace. Učila jsem se od Hellingera, Jana Bílého… a především od Jany Novákové. Konstelace se staly nedílnou součástí mé práce. Jestli se chce člověk uzdravit, může a musí použít všechno.  Myslím si, že všechny cesty vedou do Říma, a že je dobré skloubit všechny techniky, jak individuální, tak skupinové: práci s odbloky v podvědomí, s energiemi, s rodinným systémem… bez kterého to prostě nejde. Ovlivňuje nás natolik, že ho nejde pomíjet. Vidím to na terapiích, kde své klienty je vedu k tomu, aby zapálili za své předky svíčku, dali jim důležitost, dali si je do svých srdcí, popřáli jim opravdu ze srdce štěstí. Ať jsou naši předci šťastni… To je kouzelná věta, pokud ji myslíme upřímně. Když budou šťastni oni, budeme i my. Stačí se zklidnit, vzít si svíčku, nemusíte nutně na hřbitov, může to udělat v přírodě, nebo klidně i doma, můžete si vytvořit svůj vlastní „oltář“, najít si nějaké krásné místo… Hlavně jde ale o místo ve vašem srdci, které jim máte dát. A projevit jim úctu a uznání. Hlubokou úctu a opravdové uznání. A popřát jim ze srdce štěstí…

 

Je to stejné jako s našimi buňkami.  Pokud svým buňkám řeknu: Děkuji vám, že pro mě pracujete, začne být každá z nich mnohem výkonnější. Začne se tetelit, začne ji to bavit, a je na nás, abychom jim poděkovali za každý krásný den, poděkovali svým buňkám za to, že námdnes fungovaly. Stejně tak je na nás, abychom poděkovali svým předkům, že tady díky nim vůbec můžeme být, a popřáli jim štěstí, ať jsou kdekoliv. Jestliže ho budeme přát my jim, oni ho budou přát nám.

 

Konstelace jsou obrovské téma. Je mnoho konstelací, které jsem vedla a které bych dala ráda jako příklad. Udělala jsem si výcvik a okamžitě, ani ne do dvou dnů, jsem měla klienty a už jsme rozestavovali. Byl to opět původně rodinný, přátelský kruh, kam přicházeli příbuzní a známí a pak vzali každý někoho dalšího a přizvali ho. I teď to tak je a rozšířilo se to na jednu velkou rodinu. Bohužel, stále je spousta lidí, kteří se zdráhají a ostýchají přijít do větší skupiny.To je další velké téma, proč se lidi tak bojí kolektivu a nechtějí sdílet nejen svou bolest, ale ani svou radost. A nechtějí požádat o pomoc. Kéž by se jim všem podařilo překonat tuto bariéru!

 

RECONNECTION – REKONEKTIVNÍ ENERGIE

 

Můj vývoj pokračoval tak, že ke mně přišla další energie, a to bylo reconnection – rekonektivní energie. Reconnection byla rána. Strašně mě překvapilo, když jsem se o ní dozvěděla, a už jsem jenom visela na internetu a pročítala všechno, co se dalo, a ani ne do týdne, i když to stálo hodně, jsem ten vzorec chtěla mít namalovaný na sobě. Byla jsem objednaná a do týdne jsem tím procházela. Píšou se o tom krásné věci, jaké bude mít u toho člověk zážitky… Já jsem je teda moc velké neměla, protože ve vedlejším bytě zrovna jako na potvoru bušily sbíječky, ale asi to tak mělo být, protože bych možná jinak odplula někam hrozně daleko a kdoví, jestli bych sevůbec vrátila... Propadala jsem se, létala vesmírem, a nebýt těch sbíječek, asi bych tam zůstala… Takhle to bylo zřejmě bezpečnější. Po zasvěcení jsem to šla hned vyzkoušet na své kamarádce, která měla obrovské zážitky… To, co nás na nich zaskočilo, mě dokopalo k tomu, že jsem chtělaabsolvovat celý kurz, a ejhle, čirou náhodou, jak už to bývá, měsíc nato měl přijet do Prahy sámEric Pearl… A měl tady mít seminář. A zase, klasicky, se objevila všechna možná omezení, která si člověk dokáže představit: jestli to má cenu tam jít, jestli do toho opravdu investovat tolik peněz, jestli nebýt raději doma se svými dětmi, které samozřejmě onemocněly… Zřejmě to patří ke každému velkému vývojovému kroku, na tohle téma by se zřejmě dal napsat celý slovníkomezení nebo kniha překážek… Nakonec jsem se ale přece jenom úspěšně dostavila na seminář reconnection a absolvovala 5 denní kurs u Erica Pearla. Zjistila jsem, co tato energie znamená, ukazoval nám změny, kterými prošli lidé během rekonektivního léčení, učili jsme se 2 dny malovat vzorec pod jeho vedením, až jsme nakonec dostali certifikát, že to smíme dělat. Hned jsem měla klienty a je to pro mě jeden velký zázrak. Je to zhmotňující energie, která prostě pomáhá všechno to uskutečnit. Nevím, jak jinak to popsat. A ta tomu všemu dala ještě nový náboj a ještě víc vnímám, co se skutečně ve všech terapiích děje. Je to přímo hmatatelné, dostávám se víc do jiných dimenzí.

 

PŘECHOD PŘES OHEŇ

 

Myslím, že to přineslo odpověď i na moji zkušenost s přechodem přes oheň, který jsem absolvovala před několika lety. Tehdy se mi otevřela srdeční čakra a strašně jsem všem ostatním účastníkům přála, aby před ten oheň přešli. Nezáleželo mi vůbec na tom, jestli ho přejdu já, ale aby ho přešli všichni ostatní. Dva roky nato jsem sama tento kurs učila a přivedla jsem na přechod přes oheň 25 lidí. Snažila jsem se je tam podporovat, aby se nebáli, pomáhala jsem jim, aby dělali poctivě všechny rituály, které se před přechodem dělají, a já sama jsem přechod přes oheň ani neplánovala. Takovou úctu mám k ohni. Můj záměr byl dovést je tam, být tam pro ně, pomoct jim to přejít. Stála jsem tam tedy téměř o půlnoci asi 3 metry od žhavého uhlí, na startovní čáře, kde se rozhodovali, jestli jít, nebo nejít, ve třech vrstvách oblečení, a přesto, aniž by to bolelo, aniž bych něco cítila, jsem si ráno všimla, že mám puchýř v oblasti srdce. Pod netknutým oblečením… Nezlepšoval se, až z něj byla nekróza, a já skončila na měsíc na popáleninách. Mluvím o tom proto, že si myslím, že to, co mě spálilo, byl můj vnitřní oheň. Něco ve mně strašně chtělo ven. Chtělo ven něco, co jsem. A jednou z věcí, kterou jsem, a která mi v tom pomohla, je právě energie reconnection. Pochopila jsem, že dokážu sáhnout do nějaké jiné dimenze, a že jejím prostřednictvím můžu léčit. Jak ale tohle zprostředkovat lidem, jak jim to vysvětlit? Opravdu nevím, jak najít na to slova…

 

VELKÁ UČITELKA HIAH PARK

 

Pak jsem se setkala s knihou Na cestě do sousední dimenze německého autora a filmařeClemense Kubyho, která mi vážně nedala spát. Musela jsem si nechat poslat dvd s jeho dokumentem, na základě kterého kniha vznikla – a tam jsem uviděla práci korejské šamanky Hiah Park. Tak moc mě to oslovilo, tak moc se znovu probudil můj vnitřní oheň, že mě při každé další terapii strašlivě spaloval. Nevěděla jsem, co s tím, neuměla jsem si s tím poradit. Ažmě okolnosti po dvou měsících trápení se a hledání, co se mi to děje, proč se mi to děje, spojili znovu s Hiah Park, když jsem si uvědomila a řekla, že je zřejmě nutné za ní jet. Až pak tyto stavy ustaly. Věděla jsem ale, že by znovu nastoupily, kdybych odvolala, co jsem řekla, a odstoupila od svého rozhodnutí. Nebylo to pro mě snadné, zaprvé proto, že neumím anglicky, za druhé proto, že nerada cestuji do ciziny. Přesto jsem se musela vydat na tuhle cestu. Nejdřív to bylo do Mnichova. Německé dráhy zrovna ten den začaly stávkovat a původně přímá, rychláa snadná cesta rychlíkem Praha-Mnichov se změnila na nekonečnou Odysseu… Mezi 55naprostými cizinci na kurzu jsem se cítila strašně, a Hiah vytáhla z těch 55 lidí na začátečním kolečku zrovna mě, abych přesně vyjádřila emoci, kterou cítím. A já jsem jí musela před všemi hned na začátku vysvětlit, že prostě mluvit nebudu, protože to neumím, protože neumím žádný cizí jazyk. Bylo to zásadní, protože se mi okamžitě ulevilo, že to všichni vědí, a že nemusím každému jednotlivě vysvětlovat, proč s ním nebudu komunikovat… Měla jsem pocit, že ten seminář je celý pro mě, že i všichni ostatní jsou tam kvůli mně… Tady začala další velká kapitola, která, doufám, brzy neskončí. A to kapitola s Hiah Park jako učitelkou, mojí, naší… Za co jsem neskonale vděčná. Pocity z tohoto semináře byly úžasné: hned první tanec byl věnován ohni. Právě ohni, který jsem v sobě potřebovala srovnat, který jsem nemohla zklidnit!A pak na závěr tanec míru, aby se člověk opravdu dostal do klidu a naprosté harmonie. Hiah to žena mnoha tváří, a ty tváře mě nepřestávají fascinovat.  Nedá se ale o ní moc mluvit: musí se prostě zažít!

 

Cítila jsem ale, že potřebuji najít vlastní cestu. Hledala jsem ji spíš intuitivně. Ten způsob byl v podstatě experimentální. Většinou jsem hledala skrze klienty, skrze jejich tělo, nebo přes moji přítelkyni, kterou používám jako své médium, nebo prostřednictvím konstelací… Většinou to přichází samo. Čím víc vypnu hlavu, tím je napojení silnější…

 

NĚCO O MÝCH TERAPIÍCH A SEMINÁŘÍCH

 

Velmi často jsem pracovala s klientkami, které se marně snažily otěhotnět. Jednou přišla ke mně 39-letá paní. Budu jí říkat třeba Elena. Byla po velké autohavárii, měla sešité celý tělo, musela stále cvičit, aby se vůbec hýbala. A s tímhle tělem chtěla otěhotnět. Chtěla mít děti. Hledali jsme skutečnou příčinu, proč to nejde. Prvním důvodem byl strach z chudoby. Je to subjektivní pocit: můžete mít všechno, a přece jím můžete trpět. Člověk často žije v hojnosti, přesto má strach z chudoby. Pozná se to často paradoxně podle přeplněné lednice, když máte doma jídla nadbytek a máte tendenci hromadit další. Nejdřív jsme tedy odstraňovaly strach z chudoby, který samozřejmě nevznikl u ní, ale pramenil někde v minulosti, u předků… Většinou je toz války, od babiček a dědečků… Pak přišla další fáze. To bývá také jeden z klasických problémů: rodinné vztahy, především pouto k matce. Tohle pouto se udržuje skrze pomyslnoupupeční šňůru, kterou nikdo nikdy nepřestřihl. Čím je starší, tím víc je tato šňůra bytelná a nepropustná, jako tuhá guma, a ti lidé jsou jí stále svázaní… Někdy dokonce zdřevnatí a zkostnatí a je jako starý kořen nebo kmen stromu…

Jednou jsem se zeptala jedné dívky, která také chtěla otěhotnět, jaký má vztah s matkou. A ona řekla: Výborný, voláme si 30x denně… No to už asi opravdu úplně v pořádku není… Elena si sice s mámou nevolala 30x denně, přesto jí ale její máma vykrývala celý její vnitřní prostor a ona si někde hluboko uvnitř neuměla představit věnovat ho někomu jinému, ani svým dětem. Udělat si vlastně prostor na ty děti. Tady pomáhá technika nebo proces ustřižení pupeční šňůry. Samozřejmě pomyslné, kdy se vrátíme zpátky do svého početí, do svého porodu, a po něm si sami ustřihneme svou pupeční šňůru, zavážeme ji vůči sobě, zavážeme ji vůči matce, a řekneme jí: „Jsem svobodná a volná vůči tobě, a ty jsi svobodná a volná vůči mně.“ Totéž si vyslechneme jakoby od matky: “Jsi svobodná a volná vůči mně, jsem svobodná a volná vůči tobě.“ Pak se to pouto začne uvolňovat a my začínáme chápat vlastní existenci.

Elena měla ještě jeden velký důvod, kvůli kterému nemohla mít dítě. Proto se jen zřídkakdy dávšechno vyléčit během jediné terapii. Obvykle tam toho máme k řešení tolik! Když Eleně bylo 10 let, tak jí zemřel dvouletý bratr na zápal plic. Bylo jí ho nesmírně líto, a aby od nich neodešel úplně, tak si ho pomyslně uložila do břicha… A tato energie tam přetrvávala a už se tam nevešla žádná jiná. Už se tam nevešlo další dítě. To břicho bylo prostě obrazně obsazeno tímhle imaginárním chlapečkem. Jednalo se o nevybolený odchod bratra, nepřijatý odchod… Vím, že je to velmi těžké, ale pokud takové ztráty přijmeme, tak čas naši ránu zhojí. Pokud ne, stále svoji ránu udržujeme živou. A zůstává pro nás stále čerstvá. Máme pocit, jakoby to bylo včera…. Atrápíme se. Proto bylo pro Elenu nutné přijmout i tohle, propustit mrtvého bratra a dovolitbřicho energeticky vyčistit a udělat v něm místo na nový plod. Pak už nic nebránilo tomu, abymohla otěhotnět. Po delší době přišla Elena za mnou s tím, že co jsem to s ní udělala, protožeotěhotněla nejenom jednou, ale dvakrát za sebou a dnes má dvě překrásné děti… I takhle to může dopadnout a tehdy je to nádherný happy-end.

 

Otěhotnění ale často brání i naše vlastní vnitřní dítě. A to proto, že máme nezpracovanou nějakou část nebo oblast našeho dětství. A naše vnitřní dítě je slabé, nebo neustále naštvané,nespokojené, hledající, tápající…. Nebo taky osamělé, vyděšené, zamrzlé v panice, a potřebuje léčení. Tam velice pomáhá meditace na vnitřní dítě. Někdy stačí setkat se s ním, samozřejmě obrazně, podívat se na něj, promluvit si s ním, obejmout ho a utěšit… a cesta se uvolní a vy můžete jít dál. A můžete přijmout do svého života další dítě. Nejdřív ale musíte přijmout svoje vlastní, vnitřní dítě…Nejdřív musíme vždy přijmout sebe sama. Tím v podstatě vše začíná i vše končí.

 

 

VLASTNÍ HODNOTA, PRÁCE, PENÍZE

 

Vlastní hodnota, práce a peníze jsou témata, která řeší většina z nás, a to často i celý život. Proto jsem se rozhodla udělat na toto téma skupinový seminář. Na jeho začátku ale bylo něco jiného. Uvědomila jsem si, jak často býváme latentní. Latentní znamená, že máme nevyužité rezervy. Zasáhlo mě to, jak se mi často stává, ve snu. Jednalo se o mé vlastní nevyužité, skryté rezervy.Zdálo se mi, že ve snu vidím svou učitelku, korejskou šamanku Hiah Park, která mi řekla: Podívej se na ně. Nevěděla jsem ale, jak to mám udělat. Jak se mám podívat na své skryté rezervy? Jak se k nim dostat? Bylo mi jasné, že tuto otázku řeší mnozí další lidé. A také proto jsem tento seminář vyhlásila.

 

Celý měsíc po vyhlášení termínu se mi děly věci, který ukazovaly, jak se dostat ke svým rezervám. A přímo na samotném semináři se projevily všechny možné principy, které nám v tom brání. Během společné meditace jsme hledali obraz, ve kterém se každému z nás ukázalo,co mu brání plně využít svůj potenciál.  Je to nesmírně důležité. Protože na všech úrovních, opravdu na všech, je naprosto podstatné, abychom znali svoji hodnotu. Jak v práci, tak vevztazích, tak doma. Dokud totiž neznáme svoji hodnotu, nejsme schopni ani vydělávat slušnépeníze, ani se obhájit, ani vycházet ve vztazích. A samozřejmě ani najít si své pravé místo v životě.

 

GOLEMŮV ŠÉM – MÍT ŽIVOT VE VLASTNÍCH RUKOU

 

Jeden z modelů, který se neustále opakuje, je ten, který nazvu Josefův (jméno je samozřejmě změněno). Josef uviděl během meditace obraz sebe sama jako Golema, který je opásaný olověnými pásy. A jeho šém držel v ruce někdo jiný. Je to bezvýchodná situace, ve které cítíme totální bezmoc. Tato bezmoc vychází z raného dětství, kdy měli nad námi absolutní vládu naši rodiče. Kdy nám nezbývalo nic jiného než čekat, co udělají oni. Jestli nás nakrmí, jestli nás potrestají… Jestli nás oblíknou, jestli nás pochovají… A často se nám stává, že se zastavíme, zasekneme v tomto čase, ve své minulosti. A to až do dospělosti. Pak nám nedochází, že uždávno nejsme děti, a že už můžeme mít svůj šém ve svých vlastních rukou. Velice často ho nedržíme ve svých rukou pouze z tohoto důvodu, že jsme se zasekli a dostali do začarovaného kruhu cyklického času - prostě jsem se „zacyklili“. Jak jsme to řešili v tomhle konkrétním případě? Postavili jsme konstelaci, do které jsme postavili zástupce Dětství. A našli na tento problém řešení. Řešením bylo přijmout své dětství. Nejdřív, jako1.bod, bylo nutné dát muLásku, jako 2.bod dát mu Léčení , jako 3.bod dát mu Sílu a Odvahu, a jako 4.bod postavit za něj Čas. Ve chvíli, kdy se v konstelaci objevil Čas, stal se časem léčivým. Stal se opakem časucyklického, toho času, který jizvu, která se nám stane na srdci, prohlubuje, a ne hojí. Na tom je vidět, co to znamená opravdové dno. Dno není dolů, dno znamená, že se jedna a ta samá, pronás strašná a nesnesitelná věc, neustále opakuje. To je opravdové peklo.

 

První terapii po semináři, hned další den ráno, měla Marie. Byla těsně před porodem a já jsem měla velmi silné nutkání, abychom se ještě předtím viděly. Myslela jsem si, že je to kvůli předporodním rituálům, které jsou taky důležité a kterých se dotkneme možná někdy jindy. Najednou jsem si ale uvědomila, že jí vyprávím, jak se na semináři objevil Josefův šém, a jak ho Josef neměl ve svých rukou – a vytáhla jsem kamínek. Postavila jsem ho přímo proti ní a říkám: A takhle se nám to stane, že ten šém uvízne v dětství a my zapomeneme, že čas rány nezhojil a že můžeme využít ten čas jinak, jako léčivý čas, který rány zhojí, a ne jako čas, který bude způsobovat, že rána zůstává stále čerstvá… Třeba i po dvaceti letech. (Právě s takovými věcmi ke mně totiž lidi často chodí. Jako třeba jedna paní, kterou bolely všechny svaly, měla rozpad svalových buněk, byla smutná, a řekla mi, že se jí strašně stýská po mamince, která jí zemřela, a že jí moc chybí. A když jsem se jí zeptala, jak je to dlouho, kdy se to stalo, řekla mi, že před 30 lety. Což je samozřejmě tragické.) Všem se nám toto zaseknutí v čase hodně odráží v našem současném životě. Je to náš obecný problém. Jsme schopni říct: On mi tehdy řekl, on mi tehdy udělal… a to „tehdy“ bylo před patnácti, dvaceti lety. A tady narážíme na další velké téma, natéma odpouštění. Ale tím se teď zabývat nebudeme. Budeme se zabývat Mariiným šémem. Protože když jsem ho před ni imaginárně postavila, řekla mi, že ho nechce! To mě hodně zarazilo. Jak to, že měsíc před porodem nechce mít svůj život ve svých vlastních rukou? To je přece docela nebezpečné. A nabízí to i svému dítěti? Tohle ho chce naučit? Začaly jsme tedy hledat, proč to nechce udělat, proč je to pro ni tak těžké. A došly jsme až do dětství, kde Marie viděla své rodiče jako velké Bohy a najednou začala zjišťovat – a to byl právě moment jejíhohlubokého bloku – že její rodiče Bohy nejsou. Byl to pro ni velký problém a tam se zasekla. Otočila o 360 stupňů a šla cestou těžké reality, reality bez Bohů a bez zázraků. Její realita pak byla černobílá, nebyla tam žádná naivita. Když to Marie zjistila, začala plakat a říkat: Já jsem ten nejrealističtější člověk na světě. Já si stojím za tým, jaký jsem realista a ještě jsem na to hrdá! A docházelo jí při tom, že bez naivity je všechno strašně černobílé. Musely jsme začít léčit samotný okamžik toho bloku, to znamená, že jsme šly do léčby v rekonektivním léčení, ve kterém šlo vyléčit okamžik, kdy ji tak strašně zasáhlo poznání, že její rodiče nejsou Bozi. A pak jsme zkoušely další léčbu: představili jsme si krásnou starou dřevenou lékárnu se spoustou šuplíčků, ve které Marie neotevírá jen šuplíček reality, ale i šuplíček naivity a spoustu dalších šuplíčku, které k tomu patří. V každém byla jiná barva. Černá a bílá byla barva reality, růžová a modrá barva naivity. Ale existuje i zlatá, jako naděje, jistota, a mnoho dalších barev. KdyžMarie pobrala svoji naivitu, hodně se jí ulevilo. Její svět zrůžověl.  A cítila, že to nemusí být všechno tak zlé a dramatické. Přiznala také, že svému muži často nadávala, jaký je naivka a vůbec nechápala, že špetka naivity je k životu potřeba, aby nebyl pro člověka tak těžký a nesnesitelný.

 

Hned poté přišla paní Věra, která svůj šém chtěla, přišla ale naopak s příliš velkou naivitou. Byla přesvědčená o tom, jak je svět krásný a růžový a měla otevřený pouze šuplíček s modrou a růžovou barvou. Začala jsem jí vysvětlovat, co se stalo na semináři a co se mi zdálo pro ni velice důležité. Jedna z účastnic semináře, nazvěme ji třeba Šárka, měla manžela, který byl agresivní a týral ji. Nedokázala se ale od něho odpoutat a odejít. Dlouho měla pocit, že je to tak v pořádku, manžela omlouvala, svou situaci si idealizovala, nebyla prostě schopná sundat růžové brýle. Jako obraz, co ji brání splnohodnotit vlastní potenciál, viděla během semináře kříž, který zahodila v lese. Ten kříž znázorňoval pravdu. Musela přijmout, že nemůžeme žít jen s částí své pravdy, že musíme otevřít všechny šuplíčky své lékárny. Protože Marii nebylo dobře jenom s realistickou pravdou, potřebovala kousek i té naivní. A obráceně, paní Věra podobně jako Šárka potřebovala naopak tu černobílou, realistickou pravdu. Když si ale měla svůj šém vzít, najednou jí všechno ztěžklo. Protože její problém byl: Nerada ubližuji. Bože, proč musím ubližovat? A když jsme se pustili do léčby, zjistili jsme, že na ní ulpívá nenarozené dítě, interrupční dítě. Které jí stále, celých dvacet let říká: A proč já jsem se nemohlo narodit? Ona aleneměla v sobě skoro žádnou realistickou stránku, kterou by potřebovala na to, aby muodpověděla: Tak to je, a udělala za tím tlustou černou čáru. Černou barvu ve své „lékárně“ vůbec neměla, pouze růžovou a modrou, barvy naivity…Díky tomu zjistila, jak moc potřebuje i jiné barvy, jak moc potřebuje celou pravdu.

 

Všichni se potřebujeme konfrontovat s celou pravdou. Přicházeli další a další klienti a já viděla, jak je pro ně těžké vyrovnat se s ní. Když jsem poukázala na to, že aby mohli mít svůj potenciálplně ve svých rukou, potřebují si vzít zpátky svůj šém nebo ten kříž odhozený v lese, jeden pánsi musel přiznat, že se ve své představě chodí na něj do lesa dívat a zase ho tam nechává. Protože nemá sílu na celou pravdu. Nemá sílu konfrontovat se s tím, že kdysi před lety opustil ženu a dceru a už se k nim nikdy nevrátil. Nikdy na dceru neplatil a teď se bojí, že se jednoho dne objeví u dveří. K jeho šému jsme se jen přiblížili. Nedokázal si ho vzít do ruky, protože pravda je taková, že na to prostě zatím nemá. I to se stává a je to tak v pořádku. Někdo nemůže mít šém = život zatím ve svých rukou, a to kvůli bolesti a vině, kterou cítí. Nachází se zatím v životní fázi, ve které má za úkol pouze žít tady a teď a nabírat síly, aby to jednoho dne mohl řešit.

 

Byla u mě také paní, kde bylo velmi zajímavé, kdo drží v rukou její šém. V jejím případě to byl Bůh. To je velmi snadný postoj. Je snadné říct: Za to může Bůh. Potřebovala pochopit, že nemůže tyhle věci nechávat na Bohu. Bůh nám dal svobodnou volbu. Svobodnou vůli. A díky tomu jsme svobodní a můžeme se nebo nemusíme v danou chvíli hnout z místa. Můžeme svůj šém odevzdat Bohu nebo si ho můžeme nechat, je to ale vždycky na nás.

 

Na semináři byl i člověk, který měl svůj šém ve svých rukou. Měl, a používal ho. Jenom sepříliš bál a proto ho občas odkládal. Protože viděl, že jiní ho nepoužívají vůbec. Přišla i dívka, která měla také svůj šém u sebe, ale kvůli pochybnostem o sobě samé a o tom, jestli ho používá správně, si ho sama občas obrazně řečeno vyndávala z hlavy. Takže mívala veliké vzestupy apropady. Když si ho do hlavy vloží, je na vzestupu, všemu rozumí, a její cesta je jí jasná. A pak přijde pád, protože přijdou pochybnosti a ona sama si svůj šém vyndá nebo jí kvůli pochybnostem vypadne: a pak ji zaskočí pocit, že realita i celý život je příliš těžký a nesnesitelný.

 

VÝCHOVA A REBÉLIE

 

Dalším z důvodů, proč se nemůžeme dostat ke svému potenciálu, může být i výchova. Kristýna stála ve své konstelaci proti své Výchově.  Právě ta byla pro ni tím problémem, proč se nemohla dostat ke svému potenciálu. Bylo vidět, jakou bolest z omezení v rámci své výchovy prožívala. Chtěla se těchto omezení zbavit a chtěla Výchovu poslat pryč. Samozřejmě, že se Výchova vztekala a zlobila, říkala, že od ní nepůjde, i když Kristýna tvrdila, že už ji nepotřebuje. Ale ze všeho je východisko. To se našlo, když jsem jí řekla, aby postavila proti Výchově nějaký protipól – protože všechno má svůj protipól. Kristýna to udělala a nazvala ho Láska. Je tragické, když jsme vychováváni bez lásky, nebo když ji ve své výchově nevnímáme a necítíme. Výchova je určitě něco, co je naší součástí a není třeba to nikam zahazovat, ale je potřeba tomu dát protipól. Ovšem protipólem výchovy není láska, ta by měla být obsažena i ve výchově. Protipólem výchovy je Rebélie. Byla krásná, nespoutaná, divoká, a všechno se vyrovnalo. Jestliže budeme jedno od druhého odpojovat a jedno nebo druhé zahazovat, dostaneme se do bezmoci. Potřebujeme rozhodně obojí.

 

Někdy totiž naopak nenaplňujeme svůj potenciál, protože neustále proti něčemu rebelujeme. A často ani nevíme, proč. Jedna z mých klientek přišla s tím, že má neustále problémy se šéfy, že stále proti nim rebeluje. Když změní práci, vůbec si nepomůže. Říkala, že ji to už nebaví, věčně rebelovat, že jí to nepřináší nic dobrého. Během terapie jsme zjistili, že to dostala do vínku od svého dědy, který byl velkostatkář a kterému komunisté všechno vzali. Viděla ho, jak se sklání nad její kolíbkou a říká jí: Ty budeš ta, co se za mě pomstí! Všem těm, co mi ukřivdili. Všem, co jsou silnější… A ona to dělala. Bouřila se proti silnějším – tedy proti každému svému šéfovi… A přitom nevěděla vůbec, proč.

 

Emil zase přišel na rodinné konstelace s tím, že zřejmě rebeluje proti celému svému rodinnému systému. V dětství se cítil rodinou velmi omezovaný, neustále narážel na nějaké hranice a limity,dusila ho, téměř v ní nemohl dýchat. I když je dnes už dospělý, cokoliv řekne, vychází z jeho rebelujícího vnitřního dítěte. Takže je vlastně neustále ve střehu a v opozici proti všemu. Sám si s tím nevěděl rady, a proto požádal o konstelaci. Jeho téma bylo:Proč to mám takhle, kde je v mém rodinném systému ukrytá příčina mého neustálého rebelování? Dlouho to nešlo odkrýt. Až daleko v minulosti v předešlých generacích se objevila žena, která byla zřejmě jeptiškou nebo hluboce věřící a která byla znásilněna. A protože ji tak strašně bolelo, rozhodla se vzdát se Boha, který ji podle ní opustil, a proklít ho. Takové prokletí je strašně silná věc. Tato žena svým rozhodnutím vyřkla ortel nejenom nad sebou, ale nad mnoha dalšími generacemi. Tolik dalších lidí mělo v důsledku jejího rozhodnutí pocit, že nemá právo na život, muselo si ho znovu a znovu vybojovávat! A Emil se stal tím, kdo proti tomu všemu rebeloval a ukazoval zpátky do toho systému, mamince, tatínkovi, všem… Ukazoval jim: Pojďte zase žít, vždyť smíme žít… Tím, že rebeloval, neustále poukazoval zpátky do systému na tuto nezpracovanou záležitost.Nežil svůj vlastní život – vracel se stále zpátky. Pocit toho, že nemáme právo na život, bývá velmi častý. Ale jde to řešit.  Když se podíváme zpátky, a řekneme svým předkům, jako Emil,že Bůh se na ně za to, že ho prokleli, nezlobí. Když se od nich odpoutáme a rozhodneme se sami za sebe, jako jednotlivec, a řekneme si, jaký Já chci mít vztah k Bohu. Je to přece na nás: všichni máme vlastní volbu, vlastní vůli, můžeme se rozhodnout jinak, než naši předci!

 

 

ŘEKNI MI, CO JE NA MNĚ CENNÉ

 

Někdy se nám stává, že si neuvědomujeme vlastní hodnotu a cenu pouze proto, že si nedohlédneme na vlastní osobnost a nejsme schopni pojmenovat, co je na nás vzácné. Na to, kým je ten druhý, vidíme většinou mnohem lépe než na to, kým jsme my sami. Na tento problém existuje úžasná technika. Prostě se sejdete s přáteli, nebo s partnerem, ať už je to na semináři nebo třeba v hospodě, a zkusíte si to říct navzájem. Říct to, čím je pro vás ten druhývýjimečný. A on ať to zkusí pobrat. Většinou jsou lidé dost překvapeni, když zjistí, jak je vnímají ti druzí. Často jsou i zaskočeni. Protože najednou zjišťují, co vyzařují vůči ostatním. Ato je často překvapivé. Někomu se líbila u druhého jeho rebélie, u jiného lehkost, s kterou věci zlehčuje, u jiného klid, u dalšího láska, něžnost, u někoho přijetí, u někoho síla…

 

POKORA A SEBEVĚDOMÍ

 

Na semináři byla i Janka, která často bývá v roli oběti, a strašně plakala nad svým obrazemz meditace. To, co jí v něm bránilo využít vlastní potenciál, byla těžká koule u nohy… A Janka to brala s obrovskou pokorou, že to tak tedy zřejmě má a musí být a že to nemá řešení… Pokora je sice krásná, a většina lidí ji nutně potřebuje, ale musí být vyvážená jistou hrdostí. Takže Janku jsme neučili pokoře, ale hrdosti. A tomu, jak dokázat v případě nutnosti i ublížit… abychom se mohli osvobodit.

 

Další účastník, Ivan, měl opačný problém. Chtěl řešit svůj problém s prací: jak by mohl získat lepší. Když jsme mu na toto téma postavili konstelaci, stál proti němu Bůh a on mu říkal: Bože, dej mi to, dej mi tamto…  V podstatě Bohu přikazoval. A ten na to samozřejmě absolutně nereagoval. Protože tak to nefunguje. Chtěli jsme mu přidat Pokoru, ale nešlo to. Měl energiitypu: Půjdu do toho silou, půjdu hlavou proti zdi… Budu bušit jak býk do zdi… až ji zbourám… Ale ona přijde jiná zeď anebo někdo zase postaví tu původní. Dělat to takhle nemá cenu, je to zbytečně vynakládaná síla. A proto jsme společně hledali, co by pomohlo, aby se to spravilo, aby mohl s pokorou přijít a říct Bohu o smysluplnou práci. A jediné, co zabralo, bylo ukázat naopak slabost. Až tehdy, když se jeho zástupce v konstelaci úplně propadl, až ho tahali za ruce a za nohy, až přiznal, že už nemůže, že už nemá sílu… Až pak to šlo. Až tehdy přišla k němu Pokora a přijala ho a až tehdy přišel k němu Bůh a řekl mu: Přináším ti tu nejlepší práci pro tebe…

 

Vzpomněla jsem si na sebe a na svůj předchozí seminář o partnerství, na který jsem přišla téměř z nemocnice, nepřipravená, a čím míň jsem byla připravená, tím lepší práce se odehrála…

 

Někdy je prostě nutné vypnout hlavu. Především, když jste založení příliš racionálně.  

 

Lucka byla ve svém obrazu z meditace zase obklopená sasankami, a ty ji žahaly, pálily, bylo to hodně nepříjemné… Nakonec to ale byla legrace, když jsme zjistili, že ty žahající sasanky jsou staré vzorce, staré modely, z kterých nedokázala, neuměla vystoupit. A to jí bránilo najít svou vlastní hodnotu…

 

Mnozí lidé ale měli pouze temnotu a bezmoc. Ale zjišťovali jsme znovu a znovu, že pokudspolečnými silami jejich problém pojmenujeme, tak mu vždycky najdeme protipól. A to bylo řešením.

 

DOMÁCÍ NÁSILÍ

 

Je jasné, že ženy – oběti domácího násilí nemají žádné sebevědomí a pocit vlastní ceny nebo hodnoty. Bodejť, když jim ho jejich partner – tyran systematicky udupává a ničí. Jednou v noci jsem měla sen. Měla jsem sen o tom, že mám tři děti a snažím se být hodná na svého muže, aby toho na něj nebylo moc. Prosím ho o pomoc a snažím se ho neprosit moc, ale on je na mně velmi, velmi hrubý. Strašně mě to zarazilo. A řekla jsem si: No to ne, takhle ne, to táhni z baráku!

Nevěděla jsem, proč se mi to zdá, a pak mi přišla na terapii paní Milena a mně bylo najednoujasné, že to je sen o ní. A díky tomu snu, díky tomu, že jsem jí dokázala popsat, jak jsem sev něm cítila, se té paní začalo ulevovat, protože zjistila, a to byl velmi léčebný okamžik, že jí někdo rozumí. Že to někdo cítí stejně jako ona.

U Mileny bylo doma hodně násilí. I když možná spíš psychického než fyzického. Nicméněprvním záchytným bodem, jak z něho ven, je to, že mi někdo rozumí. Že někdo ví, co se mi děje. Protože bez toho se člověk cítí naprosto ztracený. I pro ni to byla obrovská úleva. Druhou úlevnou věcí je dodat člověku energii, aby dokázal být v pravdě, stát si za svým, neodvolat své slova, a taky mu ukázat ty, co už to zvládli, co to dokázali. Tak jako v jedné rodinné konstelaci, kde jsme postavili ženy, které se už zvládly vymanit z bludného kruhu domácího násilí.

Pro váhající ženy je nesmírně důležité také od někoho slyšet, že když tento bludný kruh násilí a agrese ukončí, udělají dobrou věc. V této konstelaci se například objevily děti, které týrané matce řekly: Mami, to je v pořádku, že jsi tátu vyhodila. A tím z ní sejmuly pocit viny. Tím, že tomu rozuměly. A matka najednou věděla, že jí to nebudou vyčítat.

Každý případ je samozřejmě jiný a každá žena potřebuje udělat něco jiného.

Na závěr této konkrétní konstelace, a to byl velmi léčebný okamžik, řekla týraná žena-oběť svému muži-agresorovi: „Je mi jedno, co s tebou bude, když se rozhodnu (žít) po svém“. Zdá se to možná kruté, ale pro ni to bylo nesmírně důležité. Až pak si totiž mohla vzít svůj život zpátkydo svých rukou a začít si ho řídit sama. Vzít si svůj šém. Protože její šém měl dosud v rukou on, muž-tyran. Který si ho přivlastnil. A byla v tom hrozně nechutná energie, vypočítavá, chamtivá. A vysmívající se. Ale tímhle rozhodnutím se jí dalo čelit. Bylo to krásné – ta paní byla velmi křehká, ale konečně udělala výchozí krok. Ten je vždy nejdůležitější. Ať je jakýkoliv – každý člověk může vykročit jinak. Důležité je ale vykročit. Pak zůstává už jen vytrvat…

 

CIZÍ DUŠE

 

Někdy, když má člověk pocit, že nezná svou vlastní hodnotu, že není dost dobrý, není sám sobě prioritou, odejde sám od sebe, nebo dovolí své duši či její části odejít. Často to bývá kvůli touze o přijetí (přece takového, jaký jsem, mě nemůže nikdo chtít), nebo kvůli touze zavděčit se (budu takový, jakého mě chtějí mít, aby mě měli rádi) nebo ze strachu (bojím se být sám sebou, protože takový se určitě nikomu nebudu líbit)…  Stává se to ale i z velké bolesti, kterou užnemůžu vydržet, a tak od sebe odejdu… A tyhle odchody způsobí, že uvnitř nás vznikne prázdno, které díky naší slabosti a nevědomosti a zastřenosti „obsadí“ nějaká cizí duše. Může to být třeba mrtvý sourozenec, interrupční dítě… Pak se naše duše nemá kam vrátit, i kdybychomsebevíce chtěli. Protože její místo uvnitř je už prostě obsazené. Stejně tak funguje princip, žepokud mám srdce plné bolesti, už se tam nevejde láska. A začarovaný kruh jede pořád dokola: zoufale chci milovat, ale nemůžu. A zraňuju a bolí to a zrcadlí se mi bolest a ptám se: Proč mi to nejde mít rád? A proč mě nikdo nemá rád? Každý z nás musí prostě stejně začít u sebe. Dostat nejdřív ze svého srdce tu bolest, se kterou se nám nechtělo konfrontovat, kterou jsme poslali a odsunuli někam daleko, ukryli někde hluboko… ve svém srdci. Až když své srdce vyprázdníme, teprve pak ho můžeme naplnit láskou. Tenhle princip je univerzálně platný.

 

ODPOUTÁNÍ A NOVÝ ZAČÁTEK

 

Člověk také často nemá pocit vlastní hodnoty nebo ceny proto, že považuje za důležitější jiné. Buď všechny ostatní, nebo své rodiče, maminku, své dítě… To je velmi častý model. Tehdy je důležité se od těchto lidí odpoutat a naučit se začít žít vlastní život, každý sám za sebe a pouze za sebe.

 

Květa přišla na terapii s velkou vnitřní bolestí a strachem. Její malá dcerka měla vážný zdravotní problém, musela s ní do nemocnice, a Květě jako mamince se tam udělalo špatně. Známe to všichni: obavy o naše nejbližší jsou někdy tak silné, až nás úplně paralyzují. Přesně to se stalo i Květě. Musela se pokusit o odpoutání se od své dcery, která byla jedináčkem, a zároveň opřipuštění možnosti dalšího dítěte. Nešlo to, protože pouto mezi ní a její dcerou, tedy mezi matkou a dcerou bylo příliš těsné. Tento problém ovšem začal mnohem dřív. Když jsme se na něj v terapii podívaly hlouběji, zjistili jsme, že Květa je stejně silně připoutána ke své matce. Ta držela její šém ve svých rukou, a díky tomu neměla Květa svůj život pod kontrolou.Kontrolovala ho vlastně její máma. Mezi ní a její matkou bylo také příliš silné pouto, silný provaz, který sahal až ke Květině dceři.

Zužovaly jsme tenhle provaz během terapie tak, aby Květina dcera mohla jít dál - i když je ještě malá a připoutaná částečně být má. Tak, aby se tam vešlo místo pro další dítě. Když jsme alezačaly dělat místo pro další dítě, narazily jsme na obrovskou bolest. Byla to bolest ze ztráty několika nenarozených dětí. Květa měla 2 mimoděložní těhotenství a tři spontánní potraty těsně počatých dětí… Početí je ale už začátkem života tady na zemi, dušička už vstoupila do těla - a jámusela Květě vysvětlovat, že i to byla živá bytost. A že ji to prostě muselo někde bolet a že se nedá jít dál jen tak, bez toho, abychom to vyboleli. Dala jsem jí do ruky penízek a řekla jsem jí, ať ho dá Cháronovi, převozníkovi, aby převezl její mrtvé nenarozené děti na druhý břeh. Dala jsem jí dlaň na dlaň a ve chvíli, kdy odevzdávala minci Cháronovi, se Květa rozplakala. Nechtěla se vzdát svých dětí. Najednou viděla, jak moc na nich lpěla. Aniž by si to jakkoliv vědomě uvědomovala. Lpěla na svých dětech, které se nikdy nenarodily. Zapálily jsme za něsvíčku a to je velmi důležitý akt. Znamená to něco ukončit, rozloučit se. Vymanit se ze zacyklenív čase a ve vlastním utrpení. Člověk, který neumí zapomínat, neumí odpouštět sobě nebo druhým, drží se své bolesti, se nikdy nedokáže osvobodit. Řekla jsem Květě, ať použije léčivý čas, ten, který zhojí všechny rány. Ale zároveň jsem velice apelovala a upozorňovala na to, že nemá odcházet od celé pravdy. A ta je: byla jsem těhotná. Stačí mít ale tuhle pravdu v zádech, nemusíme se na ni neustále dívat a konfrontovat se s ní a donekonečna se týrat. Stačí ji mít v zádech a opřít se o ni. To je rozhodně lepší než sebeklam. Říkat si, že se nic nestalo, by byla v Květině případě iluze.  Čekala dítě, dokonce několikrát, a ty děti od ní odešly. Řekla jsem jí: Poděkuj jim. Poděkuj jim, že ti ukázaly, že ještě na to nemáš. A vyprávěla jsem jí i příběh mého vlastního nenarozeného dítěte…

Často přebíráme něco za své rodiče – bolest, utrpení, neštěstí… A někdy naopak naše děti převezmou něco za nás. Podle modelu: Já za tebe – ty za mě…  Plakaly jsme, když jsem jí vysvětlovala, že za mě odnesl můj nenarozený syn tíhu našeho rodinného systému. A dopřál nám tím žít v klidu. A že občas jdu, natrhám luční kvítí, a jdu ho položit na hřbitov. A že i když není tady na zemi, je mé nenarozené dítě mojí součástí a je součástí naší rodiny. A jsem mu velice vděčná za to, že tak můžu žít. Potřebovali jsme také u Květy udělat za její bolestí tečku. Říct: Vyboleno a dost. Už je čas na něco nového. Tuhle tečku jsme udělaly prostřednictvím rituálu Smrti. Přehodila jsem přes Květu černý šátek. Pomalu, pomalu jsem ho z ní snímala a tím jsem z ní snímala i její bolest a žal a minulost. Pak jsem na ni položila barevný šátek, kterýznázorňuje život. Život živelný, sytý, barevný… Ten, který může začít, když člověk nechá v sobě něco zemřít. Tehdy může přijít nový začátek.

 

Zapsala a upravila: Hana Cielová