JÁ A UNIVERZUM

(A JAK TO MÁTE VY?)

 

LÉČIVÝ ROZHOVOR S VANDOU

2011

„Dostalo se mi zvláštního daru a požehnání léčit lidi. Jsem za něj velice vděčná. Vím, že mám požehnání léčit i skrze slova. Proto tento rozhovor. Nejsou to vlastně ani tak moje slova či myšlenky…Přicházejí ke mně, když jsem v napojení na něco vyššího. Nechci tvrdit a nijak nezastírám, že jsou i jiné úhly pohledu nebo principy či modely, než o kterých budu tady mluvit. Nemusí to být jediná pravda. Vycházím ale z vlastních zkušeností, ze své léčitelské praxe, a zrovna skrze mě, skrze tento kanál přicházejí právě tyto informace.“

Vanda

 

-Myslím, že většina lidí, kdyby mohla mluvit s tebou nebo skrze tebe s Univerzem, by se zeptala: Co můžu udělat pro své vyléčení? Můžu se vůbec vyléčit? Nebo obecně: Můžeme lidi zbavit utrpení?

-Jsem přesvědčená, že ano.

 

-Jak?

-Existuje tisíce způsobů a možností, ale nejdůležitější a nejúčinnější cesta je prostřednictvím změn v našich vlastních myšlenkových procesech. Pomocí změny myšlení. Potřebujeme se zbavit starých vzorců chování, předsudků a přesvědčení, zbavit se minulosti, která nás tíží, rozřešit si svůj rodinný systém… A zároveň je důležité, nakolik je člověk připraven, kolik si toho dovolí. Aby ho to pustilo tam, kam má… A taky, nakolik se to smí…

 

-Nakolik se smí co? Nakolik se smí měnit karma?

- Nikdy se nesmí jít přes hranice. Snažit se urvat to sílou, jenom proto, aby se udělalo člověku na chvíli dobře, jenom proto, že to chce. Například: přišla ke mně paní, která mi rovnou řekla: Já chci zrušit svou karmu. To se mi zdá z mého pohledu nepokorné. Během léčby vždy přijde to, co má. Na co ten daný člověk má. A měli bychom za to potom poděkovat, být vděční za to, kam jsme se dostali, kam jsme se posunuli, a dát tomu důležitost. Neznáme přece záměr Univerza. Nemůžeme vědět, jestli to, co se nám děje, je špatně nebo dobře.

 

-To jsi narazila na velmi důležité téma. Jak se dostat do souladu se záměrem Univerza? Jak se sladit s tím, čemu se říká záměr Boží?

-Zharmonizovat se ve všech rovinách, psychické, emoční, fyzické… Jsme lidé a máme používat svá těla, je to pro nás přirozené. A je potřeba najít tu přirozenost ve všem, ve všech oblastech. Nepřehánět ani to, ani ono, pro každého je ten způsob jiný. Uvedu příklad. Někdo potřebuje cvičit 5x denně, aby mu bylo fyzicky dobře, jinému to stačí jednou za 14 dní. Navíc se to mění. Zrovna teď potřebuješ cvičit 3x denně, a funguje to, zabírá, pak už to nepotřebuješ tak často nebo naopak potřebuješ víc. Není to stálá veličina.

 

-Je tedy vůbec něco stálého?

-Vše umírá každý den. Každý den se rodíme noví. A zároveň je všechno stálé a všechno je správně. Ať se rozhodnu, jak se rozhodnu, ať to udělám v souladu nebo nesouladu s Božím záměrem, vždy to má svůj smysl. Lidé se zbytečně nervují. Nemusíte se nervovat, když uděláte něco blbě, když uděláte nějakou chybu. I ta může mít svůj smysl. I díky ní se učíme a posouváme. Nejhorší je mít strach z toho, že uděláme chybu. Často máme tak velký strach ze selhání, že se raději ani do ničeho nepouštíme, že se ani nesnažíme něco uskutečnit. Tudíž se nikam nedostáváme. A pak se zlobíme. Na sebe i na druhé, házíme vinu na ně, že to oni nám to nedovolí, že to oni nás omezují, že za to může systém, společnost, okolnosti, život, Univerzum, Bůh, Osud… A tak se dostáváme do začarovaného kruhu viny a nečinnosti. Do stagnace. A do strachu ze změny. Tím se dostávám k nejdůležitější věci, a to k tomu, připustit si, že si každý za svůj život můžeme sám… Jaký si ho uděláme, takový ho máme. Vím, není to úplně příjemná myšlenka. Mnoha lidem se to nelíbí, a proto se dostávají do výše zmiňovaného začarovaného kruhu obviňování druhých a stagnace. Nemůžu, nesmím, to nejde, oni mi to nedovolí, nemám sílu, nemám čas, nemám peníze, stejně se to nepovede, nikdy se mi to nepovede… Nikdy to nedokážu… A tak dále.

 

-Jak z toho ovšem ven? Čím začít?

-Přiznat si to a přijmout zodpovědnost za svůj život. Než začneme něco měnit, musíme si přiznat, pochopit a nejdřív přijmout svá stará přesvědčení, předsudky, vzorce, vzorce celé rodiny, generací, celého rodinného systému… Přijmout realitu takovou, jaká je. Sundat si své růžové brýle. A podívat se pravdě do očí. A pak si třeba nechat pomoct různými energiemi, abychom to zvládli. Nechat se nabít se přes Reiki, Imaru, Rascheebu, přes transovní techniky s gongem, očistu těla třeba dietou… Použít rodinné konstelace nebo odbloky z podvědomí, abychom zrušili příčiny svého starého přesvědčení. Prostě požádat si o pomoc. Což ovšem často bývá základním kamenem úrazu. To lidi moc neumí. Přitom je to tak snadné. Požádání si o pomoc přináší tomu, komu je pomoženo úlevu, a tomu, kdo  pomáhá, pocit důležitosti. Tudíž je to vzájemná výměna, kdy pomáhající získává smysl život. A pomáhaný nabírá sílu. Nejsme nikomu nikdy ničím zavázání, je to vzájemná výměna. Já ti děkuji za tvou pomoc, a já zase tobě za svou důležitost. Úplně každý má aspoň kousek něčeho, čím může pomoci. Často díky požádání o pomoc pomáhající zjišťuje svou hodnotu a taky to, čeho je vůbec schopen, co v něm je, co dokáže. A ten, co pomoc získává, zase zjišťuje, co mu chybělo, co dosud neviděl. A to díky nadhledu a odstupu toho druhého. Úplně každý, koho se ta-která konkrétní situace osobně netýká, může pomoci, jelikož má nadhled a není v ní emočně zainteresován. Mimochodem, právě proto je tak těžké pomoct vlastní rodině nebo těm, kteří jsou nám příliš blízcí. Tam jsme vždycky emočně zainteresováni, tam pořádně nevidíme, protože nám chybí odstup a nadhled. To nám přináší zaslepení, útlum, temno, strach, který nás paralyzuje. Všichni to dobře známe: vždycky umíme poradit druhému, jen sobě ne. To je podobná slepota.

 

-Jaké jsou techniky, jak se z toho zaslepení dostat?

-Pokud mám mluvit o konkrétních způsobech nebo technikách, tak třeba pomocí rekonektivního léčení, napojení na světlo, na vyšší vibraci, informaci… jak to dělá Eric Pearl. Nebo pomocí rodinných konstelací, jak je dělá Bert Hellinger. Je na to i technika Imary, rušení bloků z minulosti… Nebo třeba energie Racheeba… Prostě pomocí energií. Přes Reiki například prostřednictvím symbolu Zonar, který získávají až Mistři Reiki. A přes který se pracuje s minulostí, s minulými životy. Musím podotknout, že mnoho lidí se ovšem práce s minulostí bojí, mají strach, že jim tam jejich klienti zůstanou, a ti zase, že je tam jejich průvodci nechají… I někteří mí učitelé na tento strach upozorňují. Když se ovšem člověk (terapeut) připraví, že jeho práce bude jemná a bezpečná – což už je jeho vlastní myšlenka – tak je pak na něm samotném, jestli to dopadne dobře nebo špatně. Tudíž, abych to shrnula: pro tebe jako pro klienta je důležitý ten, kdo s tebou dělá, kdo ti pomáhá. A zároveň, jak jsem už říkala, je důležité, nakolik je člověk (klient) připraven a kolik si toho dovolí.

Není to ale o tom, že člověk nutně musí na nějakou terapii nebo na kurz, že musí nutně použít nějakou techniku, že to bez toho nejde. Často stačí pouze pochopit a změnit myšlení. Samozřejmě, pokud toho chci dosáhnout rychleji, pokud chci víc, nebo to nedokážu sám, pak můžu tyhle techniky využít, tak je tady cesta, která mě navede. Když si přiznám, že to nezvládnu sám. Techniky přinášejí sílu na změny, na uvolnění se ze začarovaných kruhů.  Na pochopení a vědění. „Už vím, proč se mi to děje“ – to je základní věta. A jakmile to pojmenuji, vždy se najde nějaké řešení. Někdy už samotné pojmenování pomůže, člověku se uleví. Proto částečně zabírá i psychoterapie, nebo vymluvit se s kamarádkou, a podobně. Důležité je ale najít příčinu, protože samotné vymluvení daný problém nevyřeší, a pak tu příčinu odstranit.  

 

-Může takové „vyléčení“ být trvalé? Často se lidem stává, že se jejich problém „jako“ vyřeší, ale pak se vrátí…

-Práce na sobě je trvalá záležitost, která nikdy nekončí. Člověku se žije lépe, když nehází vinu na druhé, přijímá zodpovědnost za svůj život a váží si každého okamžiku, dává mu důležitost a zplnohodnotňuje svůj život v harmonii s přirozeností. Každý den je svátek… Když  žije svůj život tak, že každý den je svátek, uvědomuje si posvátnost každého okamžiku, slaví slavnost života… I to je trvalá práce na sobě. Vždy přijde nový úkol. Občas se na chvíli odpojíme (Bůh tehdy říká: Oni mě nevnímají, oni si mě neváží…) a jsme v disharmonii, smutní, zklamaní, nevěřící – a to každý z nás – ale to patří k životu, jako láska a nenávist, jako den a noc, jako protiklady života. Bez nenávisti nepoznáš lásku. Bez práce neznáš odpočinek. Když se pak zase napojíme, o to víc si toho vážíme. Všichni máme všechny vlastnosti. Je v pořádku být smutný, zlobit se, trápit se nad ztrátou… Pokud si to přiznám. A zpracuji to. Pokud se těchto vlastností: agrese, nenávisti, zloby – bojím, pak mě ovládají. Stejně jako strach či lpění. Všichni máme tyto „stínové“  nebo „negativní“ vlastnosti, nikdo není bez nich. Všichni máme všechno. Jde o to je přijmout a nenechat se jimi ovládat. Zároveň taky všichni jsme schopni radosti ze života, lásky, štěstí, hojnosti a naplnění, je to jen na nás, který pól zvolíme: jestli budeme žít a cítit se celý život jako dítě štěstěny, nebo jako trpící oběť.  Jestli si zvolíme strast nebo slast. Mnozí v strasti zůstáváme dobrovolně – ze strachu ze změny. Raději volíme utrpení, které známe, než abychom se odhodlali vykročit do neznáma: za štěstím, které neznáme a nikdy jsme ho nepoznali. V tomhle ohledu jsou na tom lépe lidé s bujnou fantazií. Ty neznámé možnosti jsou pro ně reálnější, zdají se jim reálné. Proto je dobré si svoje touhy, svá přání ujasnit, objevit, srovnat v hlavě, sepsat, atd. Především pro lidi s malou fantazií. Pro lidi s bujnou fantazií je zase dobré nesoustředit se na negativní soupis katastrof, které by se jim mohly stát, ale přepólovat si to na pozitivní události, které by k nim mohly přijít. Protože nejdřív ze všeho, na začátku je vždy myšlenka. Která je díky tomu realizovatelná. Bez myšlenky, bez záměru nelze realizovat nic. Už tím jí dáváme hodnotu. Už myšlenkou je možné teoreticky změnit svůj život. Síla myšlenky je nepopsatelná. Problém je v našem podvědomí a nevědomí. Jelikož pravda, která je v realitě, je uvnitř nás.

 

-Jak to myslíš? Tomu úplně nerozumím.

-Vždycky se v naší realitě zrcadlí naše myšlenky. Proto se není na koho zlobit.

 

-Chceš tím říct, že svou realitu si vytváříme sami svými myšlenkami?

-Ano. Problém je, že ty jsou poněkud neovladatelné. Ne všechny naše myšlenky jsou vědomé. Dokonce většina z nich není vědomá. Vládnou nad námi podvědomé a nevědomé myšlenky, které často bývají protikladné těm vědomým. A často jsou mnohem silnější. A právě ty se projevují v realitě. Například: vědomě chceme odejít od manžela, který nás týrá, ale za nic na světě to nemůžeme, nedokážeme udělat… Odejít je rozumná, racionální vědomá myšlenka. Ovšem ta podvědomá, kterou si neuvědomujeme, je mnohem silnější, například: Co by tomu řekli sousedi… Máma mě zabije… Nikdy nechci být rozvedenou ženou… To je ostuda… I kdyby byl největší alkoholik, nemůžu ho opustit… Chudáci moje děti, co s nimi bude… Sama se neuživím... Prostě spousta argumentů proti. No, a pak ta úplně nevědomá: Já přece musím trpět. Zasloužím si to. Je to moje vina. Nemůžu, nesmím být nikdy šťastná. Nezasloužím si štěstí… Prostě role oběti. Vědomě toužím po svobodě, nevědomě si libuji v utrpení… Všechny kamarádky týraných žen vždy dobře ví, že týraná žena si svým způsobem může za to sama, že s tyranem zůstává, jenom ona sama to nevidí… a nadále hledá výmluvy, proč ho neopustí. Kolikrát jste slyšeli příběh matky, která to dělala kvůli dětem, a ty jí v dospělosti  vyčetli, že se jí neprosili, že nechtěli, aby se kvůli nim obětovala, a už vůbec ne, aby jim pak dokonce dávala za vinu, že kvůli nim se musela obětovat… A určitě jste slyšeli taky o rozvedených manželstvích, že ve finále po rozchodu se otec kolikrát na výchově dětí podílí víc a je s nimi víc než předtím… Čili by to bývalo mnohem lepší, kdyby se rozešli dřív…

Ale samozřejmě, na tyhle věci není žádný metr. Pro každého je pravda jiná, individuální, to správné řešení je pro každého jiné. Nemůžeme vědět, co je správně a co dobře pro druhé, třeba pro ty děti. Je potřeba vycházet z konkrétních faktů. A jednat podle svého srdce. Nic není černé ani bílé. Pro jedny je dobré to a pro druhé ono. Měli bychom se řídit srdcem, a ne strachem nebo pouze rozumem. A sami za sebe, ne podle toho, co je dobré pro mé děti nebo pro sousedy. Protože až tehdy přijímáme odpovědnost za svůj život, máme ho ve svých rukou, rozhodujeme se sami za sebe. Až tehdy můžu říct: omlouvám se, udělal / udělala jsem chybu. Ale když to nechám být či shazuji na druhé, tak ne. Já sama v mé práci taky nevím, co je pro daného člověka dobré. Posouvám ho tedy do jeho vlastní přirozenosti, ne do mé, kde přijde na to sám, co je pro něj dobré. Proto není třeba soudit rozhodnutí každého jednotlivce. Pro jednu ženu je dobré s takovým manželem-tyranem zůstat, pro jinou ne. Jednou z důležitých myšlenek je pustit se posuzování, odsuzování, kritiky a obviňování. To mi nepřísluší. Ani nikomu z nás.

 

-Ale lidí to rádi dělají. Proč?

-Přísloví jsou krásná věc. Třeba to o tom, že nejdříve je potřeba zamést si před vlastním prahem. To se nám ovšem většinou moc nechce. Vyhýbáme se tomu a raději hledáme chyby na jiných. To je mnohem snadnější. To nám jde výtečně. Nechce se nám do konfrontací se sebou samými a s našimi tabu.

 

-Tabu?

-Tabu přináší nemoci, neporozumění  a odpojení, zkrátka disharmonii.

 

-Co považuješ za tabu v tomhle pojetí?

-Neprojevování svých emocí, strachů, myšlenek, nálad. Prostě toho, co se nemá. Zatajování například interrupce, potratu, incestu, něčeho, co mě bolí, co mě ranilo… Kolem nás je spousta tabuizovaných témat. Právě tam vzniká ta disharmonie, ta nemoc. V roce 2010 jsem se poprvé setkala s korejskou šamankou Hiah Park, která ruší utrpení skrze zrušení všech tabu tohoto typu. Velice si jí vážím a jsem jí velmi vděčná za tuto možnost. Díky ní vím, že jde zrušit utrpení. Že je možné zbavit se všech nemocí, vztahových rozepří, finančních problémů, těžkostí plynoucích ze sociálního zařazení… A že toho lze využít ke zplnohodnocení svého žití.

 

-Tím narážíme na další velké téma…

-Ano. Abychom mohli zplnohodnotnit své žití, musíme si uvědomit, že za svůj život nikomu nic nedlužíme. Ani svým rodičům. Nebo ty ses jich prosila, abys přišla na svět? Neznamená to, že si nemáme daru života vážit a vážit si i svých rodičů či předků, ale nic jim nedlužíme. To je vážná otázka. Mnoho lidí nežije svůj vlastní život kvůli tomuto pocitu dluhu, který nemohou splatit. Jak totiž splatit svůj vlastní život?

 

-Co tím, že dáme život někomu jinému?

-Ne, splaťme ho raději tím, že ho budeme žít, jak nejlépe umíme. A pokud se rozhodneme, předáme jej dál.

 

-Ale jak ho žít? Co je náš hlavní životní úkol?

-Každý má svůj vlastní úkol. A tím je dát důležitost své existenci. I toto poznání mnohé lidi vyléčí z role oběti. Každý má svou hodnotu a cenu a identitu. Svou důležitost. Ať je kdokoliv a jakýkoliv. Ať je prezident či bezdomovec. Všichni jsme si rovni. Mnoho nemocí pramení z připisování přílišné autority rodičům – otcům, matkám, Bohu, daným zvyklostem, materiálnu… Jakákoliv přehnaná, přemrštěná důležitost způsobuje problémy. Musíme ji svrhnout z trůnu a dosadit přirozenost. Snaha zavděčit se celý život mamince nebo mít na pomyslném trůnu až nadosmrti svého nepřekonatelného otce nám nemůže přinést nic dobrého.

 

- Proč máme tak často takový problém přijmout své tělo?

-Narodili jsme se do fyzického těla. Na co ho tedy máme? Na slast, dobré jídlo, dobré pití… Abychom mohli všechno ochutnat a zkusit… Na činy a realizaci skrze hmotu. Na projevy, které by bylo možné vidět. Máme se projevovat skrze hmotu, aby bylo vidět, jak se cítíme, kdo jsme, jak se máme… Vždyť je to krásné cítit, pozorovat, konat… Vidět, jak se někdo projevuje: sledovat jeho mimiku, postoj, agresi, strach, lásku, něhu, zájem, nezájem… Právě tohle je život a jeho projevy. Je to krásné dokázat tohle všechno projevit. Není tolik slov, kterými bychom mohli projevit, jak se cítíme a kdo jsme. Proto potřebujeme i tělo, pokud možno přijaté. Pak se můžeme naučit si život užívat…

 

-Mluvili jsme o síle myšlenek. Co se děje, když se o své myšlenky nestaráme?

-Ráda bych tady použila jednu citaci. Buddhistické přísloví říká: „Jak déšť teče do domu, který nemá dost pevnou střechu, tak žádost proniká do srdce, když se nestaráme o své myšlení“.  Nikdy se nemůžeš stát bohatým, dokud se nenaučíš správně nakládat s penězi. Nepomůže ti nic, neboť ti pokaždé, i když je získáš, protečou mezi prsty. Podobně je to s péčí o myšlenky. Neovládáš-li své myšlenky, nemůžeš si doopravdy užívat život. Stáváš se otrokem každé myšlenky, která přichází zvenku, nebo té, u níž neustále setrváváš. Očista myšlenek tedy patří k péči o dům…

Myšlenky žijí vlastním životem, dělají si, co chtějí, a mají nad námi vládu - a to díky tomu, že jim nepřikládáme dostatečnou pozornost. Pak se divíme, když se naše realita hroutí.  A proto je potřeba zastavit se a skutečně své myšlenky srovnat. Stále opakuji na svých seminářích:  Všímejte si znamení, pocitů, které vás na něco upozorňují. A přikládejte jim důležitost. Často se vymlouváme, že na to nemáme čas, že nás zaměstnává rutina, domácnost, práce, děti… Ale každý by si měl na tohle vyhradit chvilku, ať už v tramvaji cestou do práce nebo kdykoliv jindy. Vůbec nejlepší je snažit se  uvědomovat si a zpřítomňovat každou minutu. Příliš často žijeme minulostí: Kdybych to byla udělala tak, kdyby on se zachoval jinak… Nebo budoucností: Co bude když, jak to udělám, kdyby… A zapomínáme žít přítomným okamžikem. I tady se dá nabrat zpátky spousty síly. Propustit minulost a přestat se bát budoucnosti. Začít se dá už jenom obyčejným cvičením, třeba jógy, ale klidně i aerobiku, kdy si jednou za den půl hodiny člověk uvědomuje, co dělá, prostřednictvím cvičení a plného soustředění se na něj. I ta půlhodina za den přinese spoustu sil. Podobnou moc má třeba meditace… A pak je tady další nesmírně důležité téma: uvědomování si své svobody v každé minutě svého života. Kdy si je třeba přiznat, že i do třeba nenáviděné práce jdu svobodně – protože jsem se tak rozhodl. Že je jenom na mě, jestli tam budu nebo nebudu a jestli tam chci být nebo nechci. To neznamená, že nemáme pracovat, ale že na to máme změnit úhel pohledu. Úhly pohledy na cokoliv je vůbec další velké téma…  Tady bych mohla doporučit už poměrně známou knížku „Čtyři dohody“.  Třeba naučit se nebrat si nic osobně, jak doporučuje její autor Miguel Ruiz, je ohromně přínosné!

 

-Dotkli jsme se tématu svobody. To je pro mnohé lidi velký problém…

-Stejně tak, jak bychom se měli snažit zpřítomňovat si každý okamžik, je třeba si uvědomovat aspoň pár okamžiků za den svou svobodou. A co nejvíc si ten okamžik, tu svobodu užívat:Ano, teď, právě teď jsem svobodný / svobodná! A rozvíjet ji tak, aby byla časem obsažena ve všech 24 hodinách mého dne. Že nakonec dojdu k tomu, že jsem naprosto svobodný. To je i můj velký cíl… Řeknu to na praktickém příkladu s tou prací. Když si uvědomím, že mě tam vlastně nikdo nenutí chodit, jen já sama, snažím se najít nové úhly pohledu na to, proč tam vlastně jdu. Možná chci mít víc peněz, chci víc znamenat…

 

-Ale co s tím, když se mi třeba pokaždé sevře žaludek, když do té práce přijdu? Když je mi špatně, nemůžu tam dýchat… Jsou to symptomy, že ji nemám dělat?

-Odpověď je opět velice individuální. Protože v takové situaci se mi vždy něco zrcadlí. Ať už nějaký kolega, nebo například nesnáším konfrontace, nerada se prosazuji, vadí mi soupeření, nebo šéf jako příliš vysoká autorita… Nebo jde skutečně o odpor mé duše k této práci, která není opravdu pro mě. Jsou ovšem také mnohé další důvody, které se pod takovým sevřením žaludku můžou skrývat. Je potřeba to rozklíčovat, najít tu správnou podstatu, a osvobodit se. A pak se i v té samé práci můžu cítit dobře a nemusím ji měnit. Protože už tomu rozumím.

 

-Platí tohle i o manželství?

-Určitě. Protože partneři si velmi často vzájemně zrcadlí své vlastní nedostatky. Své slabiny. A ti, co nás mají nejvíc rádi, nám na ně nejvíc poukazují. Na nich to totiž slyšíme, vidíme a nejvíc nás to bolí.

 

-Takže nepomůže, když změníme prostě práci nebo partnera?

-Ne. Pokud bych věci nevyřešila a utekla do jiné práce nebo k jinému partnerovi, mohlo by se mi tam po čase začít dít to samé. Velmi pravděpodobně si najdu i na novém místě nebo s novým partnerem podobný model a dřív nebo později se opět objeví mé zrcadlo. Způsobené nedostatkem kontroly mých myšlenek.

 

-Spousta lidí ovšem takhle utíká do nových vztahů, prací, zemí… Utíká tedy vlastně před sebou?

-Ano. A před odpovědností za svůj život a za své myšlenky. Vždycky se to jako bumerang stejně vrátí, dřív nebo později. Uvedu konkrétní příklad. Znám rodinu, která se pokusila zachránit jednoho kluka před gamblerstvím, před závislostí na automatech. Odvezla ho z města, schovala ho v odlehlém rekreačním středisku, zaplatila za něj dluhy… 9 let tam pracoval jako kuchař a vše vypadlo být v pohodě. Pak si ale našel ženskou a začal znova:  znova spadl do závislosti a do dluhů. Protože základní otázka, proč to dělal, zůstala nevyřešena. Schovat se nepomůže. Dřív nebo později vyleze můj problém opět na povrch. Tudíž není žádným řešením žít v nevědomosti. Řešením je žít v souladu s univerzálními zákony: s přijetím odpovědnosti, v svobodě, nelpění… a v bezpodmínečné lásce. To je obrovské téma. Velká a častá chyba rodičů spočívá v tom, že hlásají: Dokud bydlíš pod naší střechou, budeš se chovat tak a tak. Pak se děti přirozeně pouze bouří. Buď chtějí rodiče dobrovolně dát svým dětem domov, nebo nechtějí. Tímhle jenom vyhrožují, protože se sami cítí slabí, a z toho pramení zase jenom další agrese.

 

-Zmínila ses o bezpodmínečné lásce. Nechceš o tom říct něco víc?

-V běžném životě je to hodně o podmínkách. Já ti dal tohle, a tys mi to neopětoval. Já pro tebe celý život dělal tohle, a ty nic. Já se ti obětoval, a ty mně ne. Neustále něco očekáváme a díky tomu očekávání se neustále dostáváme do zklamání. Musíme se rozhodnout. Buď chci pro nějakého člověka bezpodmínečně něco udělat, nebo nechci - a pak to nedělám. Naše srdce jsou však hodně často zraněná, ublížená, ukřivděná. A pak, hlavně v dnešním světě, platí obecně heslo, kdo má rád míň, nebude zraněn, a tedy vyhrává. Dostáváme se pak do ironie vztahů, které fungují na špatném základě. Co může vzejít z lásky, od které očekávám zklamání a zranění? Pouze zklamání a zranění. A tak jedeme opět v začarovaných kruzích nevyvážených vztahů. Zdánlivě to totiž vypadá, že skutečně vyhrává ten, kdo má rád míň, protože je míň zranitelný. Domnívám se ale, že je správné dělat všechno naplno, tak jak nejlíp umím, a na nic si nehrát. Je to samozřejmě těžké, nosit srdce na dlani, ale jinak zraňujeme sami sebe. A dobrovolně se zbavujeme tužeb a snů a možnosti naplněné, opravdové lásky. Toho, co bychom mohli chtít a prožít. Něčeho víc, než máme. A protože nám to někde chybí, tak to často chceme dohnat nějakým extrémem, ať už adrenalinovým sportem, alkoholem, drogami.

 

-Není to tak, že se těmito věcmi spíš tlumíme?

-Taky jimi ale často nahrazujeme něco, co nám chybí. Třeba právě nedostatek bezpodmínečné lásky. Ale cena, kterou platíme za náhražky, je příliš vysoká. A stále se zvyšuje. Potřebujeme stále silnější nebo stále častější náhražku, a z této cesty není úniku. Brzy nám nestačí nic. Jsme nespokojeni a vyžadujeme čím dál větší extrémy. Je to žízeň, kterou nejde uhasit. A přitom by stačilo napít se opravdové vody života… opravdové lásky. A přestat se bát. Otevřít své srdce lásce.  

 

-Proč nemůžou lidi otevřít svá srdce? Proč je to pro ně tak těžké?

-Vím, že je to těžké… Jednak se bojí, a jednak často ani neví, co vlastně mají chtít. Bezpodmínečnou lásku nebo otevření srdce nikdy nezažili, neznají to, často ani jejich rodiče a prarodiče, nebo dokonce celé generace… Ptají se, jak to mají udělat. Potřebují zážitek, prožitek. O bezpodmínečné lásce nestačí mluvit, je potřeba ji zažít. Všechny ty touhy, které někdo ani nezná, ani neví, po čem má vlastně toužit, protože to nikdy  nezažil, je potřeba pocítit. Najít ten prožitek. Když jsem ho neměl ve vlastním životě, neznamená to, že neexistuje a že ho nikdy nebudu moct najít, že ho nikdy nemůžu mít! Mnoho lidí dnes už teoreticky ví, co mají za problém. Ale nevědí, jak zrealizovat jeho řešení. Na to je perfektní například metoda rodinných konstelací. Nalezneš tam prožitek, který jsi nikdy nezažila. Třeba pocit lásky otce, kterou jsi nikdy nezakusila, protože jsi otce neměla… Ucítíš, poznáš, jaké to je, mít se o koho opřít… Když si stoupneš do vícero rolí, vícero modelů otec-dcera, najdeš ten, který ti vyhovuje, který chceš. A najednou je po čem toužit. A to už je polovina zrealizované myšlenky. Často nás bohužel nesmírně ovlivňují právě rodiče a prarodiče, a my si z rodinného systému neseme dál jejich strachy, přesvědčení a omezení. Dokonce se často už tak, s nimi, rodíme. Protože známe jen to, co vnímáme od otce a matky v době početí. Tedy ne úplně jen to, naštěstí máme ještě i vlastní, esenciální energii, ta nám někdy napoví… Ale často máme v téhle oblasti obrovský problém s matkou či otcem, i když druhým lidem se náš rodič může zdát být naprosto skvělým člověkem.

 

-Čím je to, že se lidé tak často cítí nenaplněni?

-Nechtějí si přiznat, že svůj život promarnili a tudíž se radši ani nehlásí k tomu, že by byl jejich. Utíkáme z reality a schováváme se za práci, za nedostatek času, za děti, za různá omezení… Ale uvnitř je prázdnota – místo touhy. Touhy nenaplněné duše, které je pak smutno. Lidé se z  toho utíkají vybít sportem, workoholismem, sexem, nebo naopak staráním se jenom o rodinu, jenom o jiné… Sunou to do něčeho jiného, někam jinam. Řeší to nezájmem o sebe, nezájmem o potřeby vlastní duše. Z toho plyne vnitřní smutek. A lítost. A ostatní se dostávají do lítosti nad nimi, která ovšem nic neřeší. Jelikož pokud nějakého člověka litují, nevěří, že něco zvládne sám, a to mu vlastně nastavují jako zrcadlo. Ukazují mu jeho vlastní nevíru… Místo toho by byla mnohem lepší a potřebná důvěra, naděje, motivace: Ty to dáš, já ti věřím, ty to zvládneš…Než snaha dělat něco za druhé: Já ti pomůžu, já to za tebe udělám…

 

-Co tedy považuješ za nejúčinnější pomoc druhým?

-Vypadá to paradoxně, ale pomoct druhým můžu nejvíc tím, že jdu dál svou vlastní cestou: že si plním vlastní sny a touhy. A tím ukazuji, že je to možné i v jejich případě. Nemůžu jít za ně jejich cestou, každý má svou, ani oni nemůžou jít tou mojí. Každý máme vlastní cestu. Není východisko za ty lidi něco dělat, jediné východisko je vlastní cesta, jít po ní, realizovat se sami a jít příkladem. Na to jsem narazila mnohokrát. Často jsem to chtěla dělat za jiné sama, chtěla jsem je na jejich cestu dostrkávat, a pak jsem se vztekala, když tam nešli. Často to dělají třeba rodiče, kteří chtějí mít své děti podle svého vzoru a kteří si skrze ně léčí vlastní neúspěchy. A chtějí se realizovat skrze ně, když se nedovedli sami. Je to takové to klasické heslo: To, co já jsem nezvládla, chci po tobě. Tohle dokáže napáchat obrovské škody.

 

-Jak se tedy máme chovat ke svým dětem?

-Uvědomit si, že naše děti mají vlastní sílu, vlastní energii, vlastní cestu… vlastní potenciál. A ten může být úplně jiný než rodičů. A úkolem rodičů je právě ho nezazdít. Příliš často žijeme  životy našich rodičů a dokazujeme jim, že máme na něco, v co oni nevěřili. Ale bohužel to často někdy děláme jen nebo právě proto, abychom jim to dokázali, a ne z vlastního přesvědčení, ne pro sebe. Dokonce i pokud říkám, že nechci být jako moje matka, a dělám všechno  přesně obráceně než ona, stejně nežiji svůj vlastní život, ale její – pouze z druhého koce, z opačného pólu. Mnoho sil ztrácíme také odmítáním genů svých rodičů. Místo abychom je prostě přijali a rozvíjeli a použili pozitivním směrem. Když byl můj otec třeba sebevědomý namyšlený frajer, můžu si od něj vzít to sebevědomí například pro svou práci (a frajerství si brát nemusím, to mu klidně můžu ponechat). Jsou to jen moje volby. A díky nim jsme svobodní lidé. Svobodně trpíme, svobodně se radujeme. Boris Tichanovský, jeden z mých učitelů, zdůrazňuje často nesmírně důležitou myšlenku: „Vše ve svém životě dělej s radostí. Když to neděláš s radostí, tak to raději nedělej.“

 

-A co když mi nic nejde s radostí?

-Tak začni pátrat, proč je tomu tak. Musíme se vždycky podívat na příčinu. Najít ji. Vždy se dá najít. A pak můžeme pracovat už s energetickým doplněním, nabrat sílu a energii na to mít radost ze života. Dobrým ukazatelem na těle pro radost ze života je slinivka břišní. Posílení slinivky je velmi důležité. Nutkavá chuť na sladké třeba poukazuje na to, že člověk nemá dost radosti ze života a musí ji doplňovat zvenčí. Ale někdy je tento problém mnohem skrytější. Lidé vypadají normálně, jedí normálně… Přesto jim radost ze života schází.

 

-Jak vystoupit ze začarovaného kruhu neradosti ze života?

-Uvědomit si, že každý den je svátek. Uvědomit si posvátnost života. Naučit se radovat z maličkostí. Přijmout život vůbec jako takový, naučit se vděčnosti za zázrak života, za každé nové ráno, za každý den… Vděčnost je velmi důležitá. Třeba taková

MEDITACE NA VDĚČNOST dokáže udělat zázraky. Tady je:

 

MEDITACE NA VDĚČNOST.

Zavřete si oči a pohodlně se usaďte. Několikrát se zhluboka nadechněte a snažte se být pouze sami se sebou. Snažte se najít vnitřní klid a požádejte si o otevření se vděčnosti. Pak poděkujte svému tělu za jeho zdraví. Za zdravé tělo, za to, jak funguje. Za všechny ty úžasné věci, které dělá dobře. Prociťte, jak vaše buňky porozuměly vašemu vděku a snaží se pracovat  pro vás ještě víc a ještě usilovněji.  Prodýchejte si tuto představu. Buďte vděční za to, jak se vaše tělo pohybuje, jak jedná a nosí vás všude, kam potřebujete. Ceňte si toho, jak proměňuje jídlo na energii a jak dobře vám slouží. Myslete na své tělo jako na celek složený z miliónů buněk… miliónů entit… které mají pocity. Pokuste se neodsuzovat ho za to, co se vám na něm nelíbí. Rozhodněte se ocenit své tělo a tím změnit tím své fyzické vibrace. Buňky se okamžitě dávají do práce a zvyšují vaši energii. A pokud máte nějakou negativní myšlenku, jednu z těch nevděčných, co snižují energii…, přijměte ji. Přijměte ji s láskou a ukažte této části svého Já lepší budoucnost.

Vděčnost léčí emoce. Ceňte si svého života a propojte: emoce… tělo… srdce... a duši právě díky pocitům vděčnosti. Právě díky nim  je to možné.

Děkujte a snažte se cenit svého života i lidí v něm. Lidí kolem vás i událostí a vyšších sil a přitahujte si tím ty nejlepší události … lidi  a věci ve vašem životě.

Děkuji…. děkuji…děkuji…

Děkování otevírá spoustu dveří… do všech úrovní Vesmíru. Vděčnost je branou do srdce… Otevřete ho a umožněte prostřednictvím vděčnosti zažívat v životě více lásky. Oceňte každého, koho potkáte… Vděčností dostáváte  ze své hlavy posuzování a strach, které trápí každého z nás. Buďte otevření lásce a kdykoliv k vám přijde smutek, strach či cokoliv negativního… Zastavte se… a děkujte za vše dobré, co máte… právě teď a tady a… napořád.

   

Když pociťuji vděčnost, pak každá moje buňka pookřívá a pracuje pro mě. Díky radosti ze života pak přichází motivace na další a další činy, na realizaci mých snů. Přicházejí nové myšlenky a inspirace. Zkrátka proto, že mě život baví. Kreativita se rozvíjí a vše je možné.

 

-Vše je možné? Odkdy tomu věříš?

-Asi od té doby, co jsem přešla přes oheň a nespálila se. Přechod přes oheň je dobrý příklad, na kterém si člověk uvědomí, že je možné i to, co vědomě, logicky, racionálně možné není. Mně osobně přinesl přechod přes oheň i uvědomění si vlastních omezení, jako třeba že jsem se bála jezdit autem a sama sebe tím znesvobodňovala a omezovala a zůstávala v závislosti na druhých, aby mě odvezli támhle nebo onde. (Teď už dávno jezdím sama…)  Cítila jsem, že vše se dá změnit. A vzala jsem to jako velkou výzvu. Že i obyčejný člověk může být výjimečný. A nemusí se měnit. Jen použít to, kým už je. Objevit a probudit svůj skrytý potenciál. Někdy je těžké přiznat si, že i já jsem něco platná pro tuto společnost. Protože úplně každý je. A dobře nám bude tehdy, když právě tím, čím jsme platní, začneme společnosti přispívat. Tím, v čem jsme nejlepší. Protože každý je nejlepší v něčem jiném. Někdo umí organizovat, jiný krásně zpívat, a každá taková věc má svou rovnocennou hodnotu.

 

-Proč si lidé tak málokdy přiznávají, že mají vůbec nějakou hodnotu? A cenu?

-Protože nám rodiče v naší zeměpisné šířce a dané době vštěpovali, že důležitější jsou ti druzí. A o dnešních mladých lidech tvrdí, že jsou sobečtí. Prakticky někde pod tím závidí, že si dovolují být sami sebou. Ano, u některých mladých by to možná někdy potřebovalo trochu víc kočírovat, ale to jim nikdo neukázal. Vždy je potřeba rovnováha. Čím víc naši rodiče dávají váhu druhým, tím víc my jako děti dáváme váhu sobě. Proto se nám to zdá tak nevyvážené. Nedostatek sebevědomí plyne často z vlastní odpojenosti, ze strachu z neúspěchu, ze selhání, z výsměchu. Z černých scénářů, kterými nás krmí média. Ve zprávách není, že se narodilo zdravé miminko, ale že umřelo pět lidí. Rovnováha chybí. Nikdo nás většinou nevedl k tomu, že se skládáme z těla i duše. Když se řekne slovo duše, všichni to hned považují za náboženství a zesměšňují to. Ale skutečnost je taková. Nejsme jenom tělo. Tělo je obal a vevnitř někdo je. Je důležité ho najít, spojit se s ním a porozumět jeho přáním, tužbám i strachům. Když jsme odpojeni sami od sebe, tak trpíme. A když jsme napojeni, tak víme. Vše je nám jasné. Všemu rozumíme. A je jedno, jestli se tomu někomu uvnitř říká Duše, Vyšší Já, Vnitřní hlas nebo třeba Bůh… jsou to stejně jenom slova. Ten, kdo to zažil, ví, o čem mluvím. Bez toho spojení jsme smutní a nešťastní. Dokonce trpíme. Je to horší než smrt. Protože umíráme zaživa. A pak je nám už všechno jedno a začíná nebo může se začít rozvíjet program sebedestrukce – místo pudu sebezáchovy. Vždyť je to stejně jedno… Vždyť mi stejně na ničem nezáleží… Vždyť stejně nemám žádnou cenu… Pak se nám občas stane, že máme nějakou vážnou nehodu. Někdy nás taková událost nakopne a začneme si života vážit: když pochopíme, že to bylo znamení. Někdy ne, a pak se to může opakovat znova. A znova. A v horším vydání. Znamení se začnou zhoršovat, abychom si toho všimli. Buch, buch místo ťuk ťuk.

 

-Narazili jsme na téma sebedestrukce. Jaké další příčiny může mít, a hlavně jak z ní ven?

-Sebenenávist souvisí často s dokonalostí. Nejsem dokonalá, nejsem nejlepší, tak budu nejhorší – a v tom budu nejlepší. Dobrým příkladem jsou anorektičky. Trestáme a týráme sami sebe za vinu, kterou jsme si sami určili, vymysleli, sami se k ní odsoudili. A vina přitom vůbec neexistuje… Kdo nás z ní může osvobodit? Jen ten, kdo nás k ní odsoudil, tedy my sami… Jen tehdy se nám uleví. Samozřejmě, je to strašně těžké a často potřebujeme léta odborné a jiné pomoci, abychom si dokázali odpustit.

 

-Odpuštění je další velké téma…

-Ano, stejně jako vina. Jak vzniká vina? Myslím, že si to často děláme sami. Za vinu se jen schováváme. Nepřijímáme totiž přítomný okamžik: udělala jsem to tak, udělala jsem to proto… Protože nemáme rádi konfrontaci, je nám nepříjemná, bojíme se do ní jít, neradi se hájíme, že zrovna já si myslím to nebo ono, proč jsem se zachovala tak, jak jsem se zachovala… Nebo se bojíme obhájit si své chyby. Tudíž nepřijímáme sami sebe takové, jací jsme. Pak se za to viníme, že nejsme takoví, jaký bychom být chtěli a – podle našeho přesvědčení – vlastně i být měli. Je to ale opravdu naše vlastní přesvědčení? Nebo je to přesvědčení našich rodičů? Nebo společnosti? Nebo nějakého náboženství? Nebo všeho dohromady? Co je vlastně hřích? Jediný hřích je nepřijmout život a nežít ho nejlépe, jak umím. Nerozvíjet svůj potenciál. Co je špatně a co je dobře? Špatně je jen to, co ubližuje nám samotným a jiným. Pokud svůj život žiji v přesvědčení, že to, co dělám, je správné, a to pro mě i pro ostatní, pak je jedno, jestli dělám něco, co ostatní považují za hřích nebo rouhání nebo výstřednost nebo nekonvenčnost. Lidé neustále soudí, co je špatně a dobře, i ve svém vlastním životě. Třeba o něco přijdou a myslí si, že je to špatně a litují se. Například o momentálního partnera. Nevidí ale hlubší souvislost. Třeba je to zrovna dobře, že o něj přišli! Stejně jako když se vám například narodí postižené dítě. Z hloubky vlastního utrpení nevidíte, že možná něco získáváte – něco mnohem většího a hlubšího, než rodiče zdravých dětí. Poznání, empatii, schopnost pochopit jiné se stejným problémem a pomoct jim, ukázat jim cestu… To vše je ovšem možné pouze pokud se, když jsme v této obtížné životní situaci, dokážeme podívat za ni, nad ni, pokud jsme schopni odstupu a nadhledu. Což je samozřejmě nesmírně těžké. Z globálního hlediska má ale vše, co se nám děje, mnohem vyšší nebo hlubší význam. Proto se nad tím zbytečně nevztekejme a nezlobme. Raději přijměme situaci tak, jak je. Neztrácejme sílu na sebelitování nebo na sebeobviňování, na úvahy, že je to naše chyba, že za to můžeme právě my. Už to tak stejně je. Třeba to má nějaký účel? Jaký? Ten se pokusme najít. A užívat si každou situaci. Ať pozitivní či negativní. Důležité je zůstávat ve svém středu. Ať fouká vítr či je klid. Tady  může pomoct MEDITACE NA UZEMNĚNÍ.

 

MEDITACE NA UZEMNĚNÍ.

Představím si sebe sama jako strom. Jsem strom a zakořeňuji hluboko do země, mám nekonečné kořeny…  Jsou delší než je samotný kmen, silnější, a stále rostou. A i když zafouká vítr, strom to ustojí. Co se děje venku, neovládá můj vnitřek. Zůstávám pevný. A ve své síle. Jsem ve svém středu. Nikdo a nic se mnou nehne. Nacházím jistotu sám v sobě…

 

-Zmínila jsi jistotu. Kde ji hledat?

-Pouze v sobě. Venku ji stejně nenajdeme. Všechno jsou pouhé berličky. Náhražky. Umělé opory. A pokud to vyžadujeme od druhých, dlouho to nevydrží, dřív nebo později to přestanou zvládat a už to pro nás nechtějí dělat. Nebo přijde zklamání z nenaplněného očekávání. Tancem, malování, zpěvem, pohybem… Jakoukoliv tvůrčí činností se člověk napojuje na vyšší energie. A získává z nich důvěru.

 

-Kde ji získáváš ty sama?

-Všechna ta moudra nejsou z mojí hlavy. Na začátku jsem o nich dokonce ani nebyla přesvědčena. Až na mnohých příkladech jsme si potvrdila, že jsou směrodatná, pravdivá a že to podle nich opravdu funguje. Naučila jsem se napojit na vyšší energie a získat a pochopit principy, které jsou univerzální.

 

-Můžeš to těchto univerzálních principech říct něco víc?

-Jedním z nich je třeba ten, že naše děti nám nepatří. Že naše děti si nás vybírají. Že se na tom předem domlouváme. A obecně:  když už se počnou, přebírají nálady, pocity a strachy rodičů v době početí, jak otce, tak matky. Ty je mnohdy provázejí i mnohem později. Někdy i celý život. Ale i tyto získané pocity, které prakticky nejsou naše vlastní, se dají zrušit. V době mezi nultým a šestým rokem života nás mají děti za bohy. Za obrovskou autoritu. Za nejvyšší vzor. Za základní princip. Mají ke komu vzhlížet. A cítí se chráněni. Jsme pro ně doopravdy bohy. Je to tak v pořádku. Dětem to vytváří pevný základ, hranice, pravidla, pocit bezpečí a důvěry. V tomhle věku je učíme hranicím, pravidlům, morálce, všemu, o čem jsme sami přesvědčeni. Je ale potřeba děti nestylizovat, neznásilňovat jejich duši, a naopak rozvíjet jejich vlastní přirozenost: především v této době, kdy jsou čisté, nic neskrývají a nejlépe lze poznat, kým jsou, nejlépe lze rozpoznat jejich potenciál. Když pak mezi šestým a dvanáctým rokem jejich života tyto děti krotíme a učíme potlačovat jejich přirozenost výchovou, společenskými normami a konvencemi, děti začnou zapomínat, kdo opravdu jsou. Už neslyšíme věty jako: Já jsem dobrý, jsem nejlepší, maminko, mám tě tak rád… Naučili se to potlačit. Protože tolikrát kolem sebe slyšeli: To se nehodí, to se neříká, kluci nepláčou a neprojevují city, nejsou baby, holčičky mají být skromné, a tak dále. Můj syn dnes ještě do této kategorie nepatří, a proto dokáže říci větu: Mami, miluji tě až do vesmíru, nekonečnopadesátkrát. Vzpomeňte si na své děti, jaké byly, když byly malé. A pomožte jim znovu najít, znovu objevit, kým byly a kým doopravdy jsou. Můžete si pomoct MEDITACÍ NA PROPUŠTĚNÍ SVÝCH DĚTÍ.

 

MEDITACE NA PROPUŠTĚNÍ SVÝCH DĚTÍ.

Představte si své dítě. Dívejte se na něj, jak stojí před vámi. Bez výčitek, bez zklamání, bez očekávání, bez pocitu vinu. Pouze s láskou, nebo alespoň naprosto neutrálně. Dívejte se mu do očí a pomalu, tiše, ale důrazně mu řekněte: Dovoluji ti být, kým jsi vždy býval. Dovoluji ti být, kým jsi. Vracím ti tvé volby. Vracím ti tvou přirozenost, vracím ti tvou duši. Vracím ti tvou svobodu.

 

Dělejte tuto meditaci klidně i preventivně! A hlavně nechtějte svými dětmi naplnit svůj vlastní život: nepřišli sem proto, aby vám ho vykryli. Budete hrdí na sebe, že jste to dokázali a svým dětem dali nejvyšší dar: právo být samými sebou a svobodu. Protože nejdůležitější ve vztahu k dětem (ostatně stejně jako ke komukoliv) je láska bez podmínek.

A pokud se vám už stalo, že jste své dítě chtěli předělat podle sebe a vykrývat jím vlastní samotu, počítejte s tím, že se vám může vzbouřit a začít vás za to nenávidět. Jediná možnost léčby je pak pustit se pocitu viny a začít žít svůj vlastní život, osvobodit sebe i dítě, vrátit svobodu jemu i sobě.

 

-V jisté době děti taky začínají zlobit či se schovávat, nebo mají nějakou zdánlivě ničím nepodloženou změnu chování…

-Ano, a většinou se na ně za to zlobíme a snažíme se je řídit, ale ony v této době zpracovávají poznání smrti. Ptají se třeba: Maminko, budeš tu se mnou ještě dlouho? Maminko, my umřeme, ale snad za dlouho? Máš hezkýho pejska, a on ti stejně umře a ty taky, viď? Vidí smrt v každé pohádce… Karkulka a vlk, Jeníček a Mařenka… a cítí se ohroženy. Citlivější dokonce řeší, jak dlouho zůstane jejich duše v těle, a proč za nimi chodí mrtví… Neumí to vysvětlit, jelikož smrt zatím neznají. Takže se ptají jako třeba moje dcera: Kdo jsou ti lidi s těma holemi, co za mnou chodí a jsou tak daleko? Toto téma je pro dospělé taky velké tabu, nedovolujeme svým dětem rozloučit se s babičkami, dědečky… A přitom bychom měli svým dětem vysvětlit, že smrt je součástí života, že je to přirozený běh věcí. To je na samostatné téma, protože ze strachu ze smrti nezačínáme kolikrát ani žít. Někde hluboko v sobě si říkáme: Když nezačnu žít, nemůžu ani umřít... Co takhle zatím žít, než smrt přijde?

 

-Co bys ještě řekla k tématu Smrti?

-Smrt nám říká: Přijdu tehdy, kdy mám. Jsi jen pouhý lísteček na stromě. Který spadne, když přijde jeho čas. Ne dřív, ne později. Smrtí nic nekončí. Nepamatuješ se? Vždyť jsme se domluvili na tom, kdy to bude… Je to stálý koloběh. Nic nekončí, nic nezačíná… Jsem věčná. Jsem Královna smrti. Jsem tady. A s vděčností mi děkuj za každý den. Který tě nechám žít. A když přijde čas, vezmu si tě zpátky. Domů.

 

-Domov… To je další obrovské téma.

-Domov musíme mít v sobě. Když ho nenajdeme v sobě, nedokážeme si ho vytvořit nikde. Mnoho lidí neví, co jim vlastně chybí. Cítí se nenaplněni a ohroženi, chybí jim důvěra a pocit bezpečí. Nijak se jim nezavděčíte, ani vytvořením toho zdánlivě nejideálnějšího domova a zázemí. Nic z toho jim nestačí, dokud nenajdou domov v sobě, dokud si ho nepřetáhnou sem na Zem odtud, odkud jsme sem přišli a kam se zase vracíme, kam nás Smrt vezme zase zpátky. Zpátky domů. Tak proč se bojíme Smrti?

 

-Trochu jsme odbočili od tématu vychovávání dětí a jejich postupného dospívání… Můžeme se k němu vrátit?

-Jistě. Rodiče často chtějí zaplácnout své nenaplnění, prázdnotu a svůj volný čas a získat radost ze života skrze svoje děti, což se jim i často zhruba do jejich 12-15 let daří. Prostě do začátku jejich dospívání. Kdysi to bylo o něco později, dnes dřív. Děti tady ale nejsou pro naše rozmary. Dusíme je i sebe. Dáváme jim nesplnitelný úkol. Dusíme je svými požadavky. Jsme na ně stále napojeni pupeční šňůrou, i když už dávno umějí jíst ústy. Potřebujeme odstřihnout jejich závislost na nás a naši závislost na vlastní matce.

 

-Jak se to dělá?

-Tady hodně pomáhá MEDITACE NA USTŘIŽENÍ PUPEČNÍ ŠŇŮRY.

 

MEDITACE NA USTŘIŽENÍ PUPEČNÍ ŠŇŮRY.

Představte si stříbrnou nebo zlatou pupeční šňůru, se kterou jste spojeni se svojí matkou nebo se svým dítětem a kterou chcete ustřihnout. Vnímejte ji, jak pulsuje v prostoru a času. Představte si vhodný nástroj a vezměte ho do ruky: zlaté nůžky, nůž, pilku… Cokoliv, co vám přijde vhodné. Připravte se na to, že šňůra může být pevnější, než si myslíte. A že tento zdánlivě snadný úkol může být mnohem těžší, než myslíte. A že budete muset vytrvat. Nebo ho zopakovat i několikrát. Zapojte všechnu svou představivost a sílu. A udělejte to. Teď!

 

-Dostáváme se tedy postupně k dospívání…

-V období mezi 6 a12 rokem nás děti ještě potřebují, ale už začínají vidět a všímat si i jiných modelů, než jsou obvyklé v jejich vlastní rodině. Vidí správné i nesprávné modely a samy vybírají, pro jaký se do budoucna rozhodnou.

 

-Co mám dělat, když se bojím, že si vyberou nějaký špatný model?

-Pomůžou ti vhodně vybrané afirmace. Třeba:

VĚŘÍM SVÝM DĚTEM, ŽE SI VYBEROU JEN PRO NĚ SPRÁVNÉ VZORY.

DŮVĚŘUJI SVÝM DĚTEM.

VĚŘÍM V JEJICH SPRÁVNÉ VOLBY.

Což nemusí být samozřejmě v souladu s tím, co si představujeme my jako rodiče, v souladu s našimi přesvědčeními. Ale v této době je velmi důležité jim na to dát prostor. Čím více modelů, čím více vzorů, tím větší výběr. Je tudíž správné pobýt s babičkou, pobýt ve školce, být s kamarády, ve skautu, ve sportovním oddílu, číst knížky… I knihy a filmy obsahují různé rodičovské modely. A právě v téhle době je dobré poznat i jiné rodičovské modely než ty, co máme doma. Třeba i ne úplně funkční. Děti by měly vědět, že jsou i takové – třeba rozvedené rodiny, neúplné rodiny, dětské domovy. Pochopí, jaké mají štěstí, když ta jejich rodina funguje. A můžou být za to vděčné. Pokud se těmto otázkám vyhýbáme, nebo taková fakta před dětmi tajíme, už tady se dostáváme do tabu, už tady jim ho vytváříme. Rozvody, smrt jednoho z rodičů nebo nedejbůh obou jsou taky součástí života, jsou normální, i když nepříjemné a těžké, někdy se prostě stanou. Kdy naše děti na něco takového připravíme, když se před nimi budeme tvářit, že nic takového neexistuje? Jak se s tím pak vyrovnají, třeba i mnohem později, v dospělosti, když se jim něco takového pak náhodou stane? Když o něčem nemluvíme, zůstáváme v tabu, kde se nemluví o smrti, o tom, že někdo nemá tatínka, nebo že maminka se o dítě nestará. Jakákoliv tabuizovaná témata nás ale vždy dostihnou a vymstí se nám. Nechávají na nás nějakou stopu. Jedné z mých klientek se narodilo mrtvé dítě. Pak se jí narodil zdravý syn. Ten o předchozím dítěti, o svém mrtvém bratříčkovi, vůbec neví, protože maminka nevěděla, jak mu to říct – jelikož smrt je u nás v dnešní době tabu. Když mám tuto situaci zpracovanou, tak normálně svému synovi řeknu: Měla jsem miminko, které mi zemřelo. Když ji nemám, tak neřeknu nic a můj syn vůbec netuší, proč se o něj bojím víc, než jiné matky. Přitom stačí říct, proč to dělám, proč se tolik bojím. Docela by si vydechl. Pochopil by situaci a přijal by ji jistě jinak. Takhle může začít svou matku nenávidět. Přílišný strach o děti má často za důsledek to, že nás začnou nenávidět – protože je tím strachem dusíme, paralyzujeme, ničíme. Pokud se chtějí zachránit, nezbude jim často jiná obrana než právě nenávist, útěk a násilné odpoutání se. Nebo dokonce smrt.

 

-Co se děje mezi 12 až 18 lety?

-Naše děti začínají poznávat samy sebe. Poznávají vlastní existenci, jsou hodně zmateny. Setkávají se svou sexualitou. Mění se jim tvary, a je pro ně často těžké přijmout své nové tělo. Taky jim to většinou neulehčujeme. A přitom právě tehdy bychom měli své děti podpořit. Říkat jim: Sluší ti to. Přijímám tě. Většina rodičů se ovšem sexuality svých dětí děsí. Ty otěhotníš! Ty přivedeš nějakou do neštěstí! Hlavně nepřiveď domů černocha / cikána / Araba! Zkazíš si život! Bude z tebe homosexuál! Vypadáš jako kurva! A taky se o ně bojíme… Někdo ho/ji zraní! Někdo mu/jí ublíží! Co když spáchá sebevraždu z nešťastné lásky? Zkrátka malé děti, malé starosti. Vždyť to znáte. Matky mají problém především se sexualitou svých synů a otcové se sexualitou svých dcer. Otcům dospěly jejich princezny a už to nejsou ty nevinné holčičky. Už nejsou jejich! Dokonce je divné vzít je na klín. A pokud tuto změnu nepobereme a nezpracujeme, mají problém ony i otcové. Neuvolní se tím vedle dcer místo pro jejich partnera. Maminkám zase dospějí jejich mazánkové a je to to samé v bleděmodrém.

Někdy ovšem ale matky nedovolují dospět svým dcerám a otcové svým synům. Nechtějí přijít o roli alfa samce nebo alfa samice, která rozhoduje o otěhotnění jiných samic ve smečce. Nechtějí se vzdát role nejsilnější samice nebo samce. Taková je příroda. Ale je dobré to vědět. Že to vychází z pocitu teritoriálního ohrožení, které máme někde hluboce v sobě instinktivně ukryto a které jsme zdědili po zvířatech. My už ovšem zvířata nejsme… nebo ano?

Tyto rodiče si koledují o to, že je jako zvířata budeme muset přemoct v přímém agresivním boji a vyhnat ze smečky, jak to dělají lvi se svým bývalým vůdcem…

Proto je potřeba dovolit svým dětem dospět, a pokud nám to nedovolí naši rodiče, dovolit to sami sobě. Říct si a říct jim: Mami, jsem už dospělá / dospělý. Dovol mi žít svůj život a založit svou rodinu. Už nejsem malá / malý. Už nejsem dítě. Potřebujeme své rodiče sesadit z trůnu dřív, než bude pozdě. Abychom mohli začít žít svůj vlastní, dospělý život. Když se to neudělá, může to mát odstrašující důsledky. Člověk se toho ale samozřejmě bojí. Bojí se nejistoty, kroku do neznáma. Jak to mám teďka dělat, když můj táta najednou už není všemocný Bůh? Dovolte svým dětem včas přijmout do života i jiné autority, než pouze sebe jako rodiče. Jinak si vás příliš zbožští a nebudou vás moct přerůst. Dovolte svým dětem, aby vás přerostly. Jinak se dostanou do depresí, že nikdy nebudou dost dobré. Budou si říkat: Nikdy nebude jako moje matka, tohle nikdy nedokážu, nikdy nebudu tak šikovný jako můj otec… Obecně to znamená: Nikdy nebudu dost dobrý… pro sebe sama. Je to jeden z hluboce ukrytých důvodů neplodnosti, která zdánlivě nemá žádnou konkrétní medicínskou příčinu. Pro dospívající děti jsou vhodné afirmace:

DOVOLUJI SI SESADIT SVÉ RODIČE Z TRŮNU.

MŮJ OTEC NENÍ BŮH.

MÁ MATKA NENÍ BOHYNĚ.

JSME SI ROVNI.

PROSÍM, AŤ NA MÉ TRŮNY NASTOUPÍ PRAVÉ PRINCIPY MUŽSTVÍ A ŽENSTVÍ.

DĚKUJI ZA NĚ A ŽÁDÁM JE: VEĎTE MĚ, PROSÍM.

Vaše děti se stávají dospělými. A vy jako děti můžete svým rodičům poděkovat za to, že doteď vzali na sebe roli vašich bohů… a že jste měli ke komu vzhlížet. Teď je ale čas na změnu. Na odpoutání se od svých rodičů. Teď konečně můžete volně přijímat vlastní názory, myšlenky a principy. Můžete volně dýchat. Žít po svém. Svoboda. Hurá! Pro mě i pro mé rodiče. Pro obě strany. Je to vždycky vzájemné! A v důsledku i pro moje potenciální, budoucí děti… Prostě skončil čas omezeného teritoria, ve kterém se mé dítě má / může pohybovat. Dovoluji mu najít si to vlastní, své, nové, to za obzorem. Je to těžké pro obě strany. A proto to chce hodně víry, naděje a důvěry. Ale naše děti jsou silnější, než si myslíme. To jen my je často vidíme slabé. Navíc nejsou naše a mají právo na svůj život. Je dobré vědět, že své děti nevlastníme. Dětem to přináší nejen svobodu, ale i zodpovědnost za své jednání. A do té se mnohým často nechce… Proto se některé raději schovávají za máminu sukni, za tátovy peníze, do bezpečí mama-hotelu, a zůstávají tam i do třiceti, když už dávno nejsou i dětmi a přitom stále bydlí s rodiči a v nejhorším se jimi i nechají živit… Největším projevem lásky,  i když to tak zdánlivě nevypadá, je své děti pustit do světa. Vyhodit z hnízda. Říct jim: Ty to zvládneš. Jen běž. Můžeš. Musíš. Nepomůžeme jim, když jim zázemí budeme dopřávat i nadále, tehdy, kdy už si dávno měli budovat vlastní. Protože do kolika let se budou u nás schovávat? Do třiceti? Čtyřiceti? Padesáti? Nebo do smrti? Není to o tom, že se svých dětí zříkáme, nebo že bychom je nepodporovali. Ale vedeme je k samostatnosti. Dělejme to, i když se brání.

 

-Pak je jim osmnáct a výš…

-Tehdy si uvědomují svou dospělost a učí se být partnery. A pak se v dalším stádiu stávají samy rodiči a předávají dál všechny své nabrané zkušenosti. Proč o tom tolik mluvím? Protože často se v někde v těchto časových úsecích zasekneme, když své rodiče nesesadíme z trůnu. Zůstanou pro nás příliš velkými autoritami. To nám přináší problémy na všech úrovních, třeba v práci se šéfem, který mi zrcadlí přílišnou autoritu, nebo jako žena nemůžu otěhotnět… Nebo i když se to technicky povede, nedokážu být matkou psychicky, mám strach, že nejsem dost dobrá matka, že neumím dát tolik lásky, kolik bych chtěla, neustále se srovnávám s vlastní matkou, a tak dále. Pokud to pro nás neudělají naši rodiče, pokud nás nepropustí, je potřeba přijmout zodpovědnost za sebe a udělat to zpětně. Projít si každý zmiňovaný časový úsek 0-6, 6-12, 12-18, 18 a víc let a zkontrolovat, jestli jsme se někde nezasekli. A pokud jo, tak to zpětně vyřešit. Neznamená to, že ve svém životě neděláme chyby. Děláme, a proto nemůžeme nic vyčítat ani svým rodičům. Když některé věci nesplnili. Je na nás, abychom si to zpětně nahradili sami. Nebojte se, jde to.

 

-Opravdu jde takové věci udělat i zpětně? Vyléčit minulost?

-Čas a prostor v těchto ohledech neexistuje, všechno je tady stále. Lze si vyplnit své časové úseky i zpětně. Vždyť to znáte a určitě jste slyšeli podobné příběhy: máma mi umřela v osmi letech, a já dosud trčím v těch osmi letech a lituji se, že ji nemám a jsem celý život sama a opuštěná. Vězím stále v těch osmi letech, i když už od té doby reálně uplynulo třeba padesát… Tak jaký čas? A jaký prostor? Bylo to třeba na jiném kontinentu… Od té doby jsem se přestěhovala třeba do Ameriky… Není východiskem se litovat a setrvávat v utrpení daného, reálně dávno uplynulého okamžiku. Kdykoliv se ale do něj můžeme vrátit a vyléčit ho. Nepřijetí přijetím… Ztrátu můžeme nahradit naplněním, ublížení láskou, smutek radostí… Často mi chodí klienti nesmíření se ztrátou blízkých. Chodí se smutkem, že jim jejich blízcí, o které přišli, chybějí. Ať už od té doby, co odešli, uběhlo třeba i 30 let. Toto se často podepisuje fyzicky na těle, na pravém rameni. Je to lpění na mrtvých. Či obráceně strach mrtvých propustit pozůstalé.

 

-Tohle velký obecný problém… Jak se dá řešit?

-Lidé, kteří ztratí své nejbližší, třeba partnera, mívají často pocit viny, že žijí dál. Kdyby se ale zeptali svého mrtvého manžela nebo manželky, většinou by jim odpověděli: To nevadí, že žiješ dál! Já chci, abys žil / žila dál! Smrt není řešení. Mrtví si přejí, abychom byli šťastni. Pokud ne, tak ještě nejsou za hranicemi, za řekou, tam, kam patří, tam, kde mají být. Ale často je to právě proto, že je držíme my sami. Nebo oni sami něco nedořešili. A v našem velkém oslabení se může i stát, že nás obsadí. A to i úplně cizí mrtví. Zbloudilé duše. Nemusíte se ale bát. I z toho je cesta ven. Pomůže vám RITUÁL NA POSLÁNÍ ZBLOUDILÝCH DUŠÍ TAM, KAM PATŘÍ.

 

RITUÁL NA POSLÁNÍ ZBLOUDILÝCH DUŠÍ TAM, KAM PATŘÍ.

Máme 3 možnosti.

1. možnost:

Poprosíme je, ať odejdou. Řekneme nahlas nebo v duchu:

Žádám, odejděte, prosím… Odejděte v míru tam, kam patříte… Už nejste mojí součástí… Děkuji vám za to, co jste mě naučili. Už vás nepotřebuji. Už můžete jít. Jste svobodni, jste volní.

2. možnost:

Ta je vizuální. Zavřeme oči a postavíme jim v duchu mentální světelný most na „druhou stranu“. Dojdeme s nimi na začátek, najdeme pro ně na druhém břehu někoho, kdo na ně bude čekat, někoho dřív zesnulého, koho měli rádi, s kým by se chtěli sejít, komu důvěřují, pokud potřebují jeho pomoc a podporu. Vždycky se někdo takový najde. Duše pak odchází tam, kam patří. Vysvětlíme dané duši, že už sem nepatří a že je čas odejít a konečně se shledat s milovanou maminkou, dědečkem, synem, nebo manželem… Poděkujeme za všechno, co nás naučili v době, když na nás ulpívali, jelikož i oni nám tím něco přináší… Nejsou s námi jen tak. Zeptáme se, jestli nám potřebují ještě něco říct arozloučíme se. Necháme je přejít přes most, díváme se, jak si je přebírají jejich blízcí, můžeme jim i zamávat, ale na most sami nechodíme, otočíme se a odcházíme.

3. možnost:

Vezmeme stříbrnou minci, třeba pětikorunou, a požádáme Chárona jako převozníka přes řeku Styx, o převezení těch, kteří na nás ulpívají, nebo které jsme dosud nepropustili. Sami se podíváme, kdo sedí v lodičce a rozloučíme se s ním. Podáme Cháronovi minci, a necháme je odjet na druhý břeh. Minci si ponecháme ještě 7 dní v své blízkosti. Uvědomujeme si jejich lehkost poté, co se dostávají na druhý břeh. Už vědí a rozumí všem souvislostem. Tohle je teprve dohra. Vše je v pořádku, tak, jak má být.

 

Není třeba setrvávat v říši živých a ulpívat na nich. Někteří mrtví totiž vůbec netuší, že jsou mrtví a proto na vás ulpívají. Stejně tak jako vy nevíte, že na vás ulpívají. A je dobré jim to vysvětlit. Ale všechno je, jak má být. Když přijde čas, tak se to dozvíte a vyřeší se to.

Pokud vám ale umřel někdo opravdu blízký, třeba nečekaně, například v autonehodě a vy jste zůstali naživu, je pochopitelné, že máte pocit viny. Tehdy je dobré zapojit pud sebezáchovy místo sebedestrukce. A říct si: Já to přežil/a, já žiji. Andělé stáli při mně a zachránili mě. Přežilo to i mé tělo (a mé budoucí, potencionální dítě). Přežila to i má budoucnost. Život jde vždycky dál. Je jen na nás, jestli ustrneme, odmítneme ho, nebo jestli mu dovolíme prouditdál.

 

A teď na závěr něco příjemného: MEDITACE NA VNITŘNÍ DÍTĚ, na dítě v sobě, které často zapomínáme.

 

MEDITACE NA VNITŘNÍ DÍTĚ:

Pohodlně se posaďte a zavřete si oči. Soustřeďte se na oblast podbřišku. Místo, kde jsme byli všichni schovaní u maminky a čekali, až se vyvineme natolik, že půjdeme na tento svět. Představte si sebe, své vnitřní dítě jako několikadenní miminko a pokuste se vcítit do něj. Jak mu je? Cítí se v bezpečí? Či samo? Důvěřuje své matce? Svému okolí? Zeptejte se sebe… jako malého miminka, jak se mu daří? ...

Pokuste si zapamatovat pocit či potřeby miminka, či čím vás překvapilo... Pochovejte ho, pokud o to stojí. Dejte mu aspoň v této myšlence to, po čem touží. Teď se pomalu posuňte o pár roků dál a představte si sebe v období asi 4 let. Posaďte se k psacímu stolu. Na stole je spousta věcí ke tvoření. Nůžky, papír, pastelky, korálky či modelína… spousta jiných hraček… autíčka i vláčky. Dívejte se co toto dítě zaujme a nechte ho tvořit. Zapamatujte si, co ho bavilo nejvíce. Nyní se zeptejte svého vnitřního dítěte, jak se cítí. Jak se máš? Co ti chybí a co bys ode mne potřebovalo? Pohoupat na houpačce? Postavit bábovku? Dopřejte mu to. A teď se s ním s láskou rozlučte, a pokud budete chtít, slibte mu, že se k němu budete vracet. Vždyť jste to právě vy, kdo potřebuje hravost… radost ze života… spontánnost… ve svém životě. Teď se pomalu začněte vracet zpět do tady a teď a pomalu si otevřete oči.          

A PAK NĚCO PĚKNÉHO VYTVOŘTE, NĚCO PO ČEM TOUŽÍ VAŠE VNITŘNÍ DÍTĚ!

 

LÉČIVÉ AFIRMACE:

Žiji svůj vlastní život.

Přijímám zodpovědnost za svůj život a pouze za svůj život.

Dovoluji si dělat chyby. Díky nim se učím.

Mám vlastní volby.

Všichni jsme si rovni.

Mám se rád(a) a zasloužím si pro sebe to nejlepší.

Svůj život řídím já. Mám ho ve svých rukou.

Pouštím se svých strachů.

Žiji tady a teď.

Přijímám bezpodmínečnou lásku.

Jsem součástí všeho.

Vzdávám se všeho posuzování, odsuzování, kritiky a obviňování.

Vzdávám se všech očekávání.

S láskou ponechávám ostatním jejich pravdy a já si ponechávám svou.

Vina neexistuje.

V každém okamžiku svého života dělám jen to nejlepší, co umím.

Důvěřuji životu, důvěřuji sobě.

Jsem v bezpečí. Jsem chráněný/chráněná.

Pouštím se minulosti a odpouštím.

Odpouštím a jsem volná.

Každou zkušenost proměňuji v příležitost.

 

Ptala se: Hana Cielová.

 

 

 

VNITŘNÍ ZÁMĚR.

 

SEMINÁŘ NA TÉMA: PARTNERSTVÍ – LÁSKA (10.-11. III. 2012)

 

Reakce účastníků na tento seminář:

 

„Vandi, já nemám slov. Slova došla. Nastupují činy a pravé pocity. A už se nejde vrátit. Děkuji.“

 

„Vandi, jsem vděčná a šťastná, hýčkám si svůj klíč (pozn.: na semináři si účastníci vraceli pomyslné klíče od vlastního srdce, které v minulosti rozdali někomu jinému) a svá srdíčka a skládám se znovu, jsem křehká a slabá ve veliké síle a svobodě. A střídavě děkuji tobě, Bohu, sobě… všem za to zrcadlení toho, kdo jsem, jak to mám a co chci a za podporu, které se mi tentokrát dostalo ve velké lásce. Nečekala jsem, kolik mám obran v partnerství, ale také kolik nenaplňovaných tužeb, a jdu s tebou do činů 24 hodin denně dělat to, co chci já.“

 

Tomuto semináři předcházely poměrně dramatické události. Nejdřív jsem měla dopravní nehodu. Zezadu do mého auta narazila svým autem neznámá paní. Z ničeho nic, když jsem stála na semaforu, na červené. Ani ona sama to nechápala. Přemýšlala jsem, co to má znamenat. Jestli se mám se začít zlobit, nebo se pokusít najít, co mi to mělo říct? Celý týden jsem měla také tak velké bolesti zad, že jsem musela chodin na akupunkturu, abych se vůbec mohla bhýbat. Těsně před seminářem jsme s mou paní doktorkou vydedukovali, že tohle všechno jsou znamení, která mi mají říct jediné: „Kryj si záda“. Věděla jsem, že jdu to tohoto semináře velmi otevřená a najednou jsem pochopila, že lidi, kteří nejsou v pokoře, účastníci, kteří by mě chtěli jen využít, vyždímat jako hadr a zahodit, tak ty se prostě musí na poslední chvíli odhlásit. A tak se i stalo. Ale má velká slabost, způsobená únavou a stracem a přílišným respektem k tomu, co jsem na semináři chtěla otevřít, mi přinesla k bolestem zad ještě i laryngitidu. Ráno před začátkem semináře jsem si vůbec nebyla jistá, jestli to dám. Dosedla jsem na židli před skoro třiceti (?) lidmi se slovy: „Neplaťte mi, ještě nevím, zda se může dnešní kurz vůbec uskutečnit. Necháme to běžet. Možná dnes uděláme jen kousek, možná jsem se spletla a nemám právo zasahovat do něčeho tak křehkého.“ Rozhodla jsem se prostě žít jen přítomným okamžikem a sdílet ho. V tu chvíli nebylo pro mě důležité, co na to řeknou, důležité bylo nezaprodat se – a to nejen teď, ale už nikdy. V tomto duchu – už nikdy se nezaprodat a posbírat všechny čísti sebe sama - nakonec proběhl i celý seminář. Jeho účastníci respektovali přítomný okamžik. Po první přestávce však všichni rádi a rychle zaplatili. Takže to všechno mělo nakonec pozitivní efekt. Začali si více vážit, že tu dnes jsem, a to místo vlastního polemizování o tom, jestli tam mají být nebo ne, jestli jim seminář něco přinese a dá, nebo ne. Jak už konec-konců každý seminář zdůrazňuji. Všem účastníkům vždy říkám: „Pusťte se těchto malicherností a soustřeďte se jen na důležité věci. Ušetříte si sílu a udržíte směr toho, co chcete získat. Opakujte si v duchu: „DRŽÍM SE SVÉHO ZÁMĚRU.“    

Tento kurz, ostatně jako teď už každý, se vyvíjel sám. Stalo se to pravidlem. Já se jen dívám. Sleduji, co se mi děje, jak se cítím… a přicházejí mi informace (od Universa, nebo chcete-li od Boha) o základních zákonech daného tématu.

A tak tady vyvstala témata jako aliance, strážkyně dveří mého srdce, odvaha kontra zbabělost či slabošství, emoce a komunikace, šrouby a matice… Tančili jsme tanec na téma, kde si blokuji důvěru, nechali se inspirovat písní Richarda Pachmana či korejskou šamankou Hiah Park a technikou masáže láskou, kterou používá na svých seminářích… A já jen sledovala, v jakém pořadí se jednotlivá témata budou objevovat. Pořadí se vždycky vyvine samo…

Zjistila jsem na tomto semináři spoustu věcí. Za nejdůležitější bod považuji v současnosti udržení si svého záměru. Strašně rychle si ho totiž necháváme vzít. Na tenhle seminář přišli jeho účastníci s různými záměry. Chci se s vámi o ně podělit a ukázat vám ty nejdůležitější:

 

Okolnosti nám často náš záměr zastiňují. Nejčastější výmluva je, že máme moc práce. Často taky posloucháme lidi klem sebe, kteří nám říkají: „Co pořád máš?“ „Co se ti pořád nelíbí?“ „Koukni, jak žijí jiní!“ To ale možná stačí tomu, kdo to říká. Pokud já sám nejsem spokojený / spokojená, je to na mě, musím si zamést před vlastním prahem a držet se svého záměru. Pomáhá v tom afirmace: „Pouštím se všech malicherností a soustřeďuji se pouze na důležité věci.“  

Představte si to takhle. Jdete po své cestě ke svému cíli a někdo na vás huláká: „Tam nechoď! Jdeš špatně! To není potřeba!“ Vy ale zůstanete u svého záměru a soustředíte se jen a pouze na to, co je důležité. Pak všechny otazníky kolem vaší cesty zmizí. Nebudou vám ubírat sílu potřebnou ke splnění vašeho záměru.

 

VNITŘNÍ DÍTĚ.

 

Meditace na vnitřní dítě, kdy si zavřeme oči a podíváme se svým vnitřním zrakem na to, jak se ten klučík či holčička uvnitř nás mají, může být někdy i dost dramatická. Jeden z mých učitelů uváděl oblíbený příklad, kdy jeden z klientů uviděl příšerně vzteklé díte, vyzbrojené samopalem či plamenometem, jak na něho míří a křičí: „Kde jsi byl tak dlouho?!“ Já bych ráda uvedla jiný příklad. Paní Jana viděla své asi šestileté vnitřní dítě, malou holčičku, jak se balí a nasedá na koně a odjíždí do světa. Ani se jí příliš nechce, ale má pocit, že musí, že je to její povinnost… Svět je ovšem pro tak malé dítě ještě příliš velký, měla by ještě zůstat doma. Proto jsme Janě poradili, ať řekne své holčičce: „Ještě není čas. Ještě není čas odcházet. Zůstaň doma. Zůstaň tady. Nikam nemusíš.“ A holčička sesedne z koně a začíná si znovu hrát… Vrací se do bezpečí, jistoty, lehkosti a bezstarostnosti. Tak, jak by to děti měly mít.

A výsledek? Paní Janě dochází, že stále kočuje, nikde není doma a protože zkrátka vyrazila do světa příliš brzy, tak ač je jí dnes čtyřicet, stále bloudí ve velkém světě…  A že celý život dělá vlastně něco, co ji vůbec nebaví.

Pokud je naše vnitřní dítě správně ošetřeno – a to může trvat třeba i půl roku, během kterého bude stát o to, abyste se k němu vraceli, a to třeba i fyzicky, v malování, hraní si, nebo třeba houpání na houpačce a podobně - přijde i v reálném životš nový pocit, nový úhel pohledu na věčný kolotoč povinností, práce, nutnosti. Vždyť i tohle všechno se dá dělat s dětskou lehkostí, spontánností a bezstarostností. Je mnoho zraněných vnitřních dětí, které sídlí v našich podbřišcích a díky tomu se u nás vyvíjejí různé gynekologické problémy či bolesti.

Když se já sama občas zeptám svého vnitřního dítěte, jak se má, co mu chybí a co by chtělo, dostávám často stejnou odpověď, které se dnes už směji. Moje vnitřní dítě mi totiž obvykle řekne: „Už zas to moc dramatizuješ!“ „Nic není tak důležité…“ „Netvař se tak nepostradatelně!“ „Zvolni, zlehči to, pojď si hrát!“

Viděla jsem u svých klientů také ztracen vnitřní dítě, bloudící v lese, ve tmě, v beznaději, v začarovaných kruzích, hladové a zoufalé, třesoucí se zimou. Jsou to naše traumata dětství, a naše vnitřní dítě zrcadlí naše pocity z tohoto období. Tehdy je potřeba naše vnitřní dítě upokojit. Dát mu najíst, napít, dát mu domov, vzít ho do náručí, všímat si ho. Z dětství často pramení naše pocity zrady, křivdy… Nebyli jsme dostatečně pochváleni, naši rodiče nebyli na nás dostatečně hrdi, nevšímali si nás… Ale najde se i jiný extrém, kdy máme rodiče příliš dokonalé, alespoň z našeho pohledu, a říkáme si: „Nikdy se svému otci / své matce nevyrovnám, nikdy nebudu jako on / jako ona…“

Není ovšem třeba se jako rodič vinit za traumata našich dětí. Když budou chtít, tak si nějaký důvod k trápení najdou vždycky – a když nebudou chtít, tak ho nenajdou, i kdyby jich bylo na tisíc.

Co pro to můžeme udělat my, jako rodiče, abychom takpovým traumatům zabránili? Jleikož jsou naše děti součástí naši reality, můžeme v ně věřit. A tato důvěra pak bude a odzrcadlí se v naší realitě. Já věřím svým dětem, že se rozhodly si život užít. Že se rozhodly pro krásný život plný lásky, pochopení, naplnění, štěstí, zdraví… A věřím, že je v tom mohu podpořit.

Vždy přijdou pochybnosti, ale to k životu patří. Jde jen o to, jak se k nim postavíme. Pokud jim podlehneme, jaká pak bude naše realita? A jaká bude, když se rozhodneme nepodlehnout? Zní to sladce, ale tak to je. opravdu je to tak jednoduché. Že vše, co je uvnitř mě, se zrcadlí navenek.

 

PŘIJETÍ.

 

Co by udělala Láska, to přijímám.

 

Mezi vším, mezi veškerou harmonií bytí je tenká hranice. A často nevíme, jak se zachovat. Co přijmout a co odmítnout. Kdy už se mám ohradit, že se mi klient odvolal na poslední chvíli, a kdy to s láskou přijmout. Stává se mi to. Že právě kvůli empatii a přílišnému pochopení dochází i k tomu, že se neohradím ani tehdy, když už bych měla. Pomohla mi v tom velice Bohyně zranění, Vadžrajogíni. Když jsem dala jedné skupině klientů přečíst báseň, která tuto bohyni vzývá a opěvuje, některým z účastníků z toho nebylo dobře. Je totiž velmi silná. Tak jsem ji před ně postavila fyzicky, v zastoupení jedné z přítomných žen. Když si pak před ni stoupl jeden z klientů, zoufalý a pokřivený v důsledku svého obrovského vnitřního zranění, nevěděl si s ní rady. Byla na něj příliš mocná, příliš bojovná, příliš zraňující. Ale vše má svůj rub i líc. A tak jsem vedle ní postavila její protipól, její protiklad, plný soucitu. Často se stává, že až když člověk vidí něco jako celek, až tehdy je schopný to přijmout. Protiklad Bohyně, její druhá část byla nádherná a on uviděl, co vše mu Bohyně zranění přináší nebo přinést může. Žijeme tady na Zemi v duálním světě a nemůžeme se tvářit, že existuje pouze jeden pól. Tedy můžeme, ale to budeme žít ve lži nebo v iluzi. Což taky často děláme. Pak nás ale často čeká kruté vystřízlivění…    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

JÁ A UNIVERZUM

(A JAK TO MÁTE VY?)

 

LÉČIVÝ ROZHOVOR S VANDOU

2011

 

„Dostalo se mi zvláštního daru a požehnání léčit lidi. Jsem za něj velice vděčná. Vím, že mám požehnání léčit i skrze slova. Proto tento rozhovor. Nejsou to vlastně ani tak moje slova či myšlenky…Přicházejí ke mně, když jsem v napojení na něco vyššího. Nechci tvrdit a nijak nezastírám, že jsou i jiné úhly pohledu nebo principy či modely, než o kterých budu tady mluvit. Nemusí to být jediná pravda. Vycházím ale z vlastních zkušeností, ze své léčitelské praxe, a zrovna skrze mě, skrze tento kanál přicházejí právě tyto informace.“

Vanda

 

-Myslím, že většina lidí, kdyby mohla mluvit s tebou nebo skrze tebe s Univerzem, by se zeptala: Co můžu udělat pro své vyléčení? Můžu se vůbec vyléčit? Nebo obecně: Můžeme lidi zbavit utrpení?

-Jsem přesvědčená, že ano.

 

-Jak?

-Existuje tisíce způsobů a možností, ale nejdůležitější a nejúčinnější cesta je prostřednictvím změn v našich vlastních myšlenkových procesech. Pomocí změny myšlení. Potřebujeme se zbavit starých vzorců chování, předsudků a přesvědčení, zbavit se minulosti, která nás tíží, rozřešit si svůj rodinný systém… A zároveň je důležité, nakolik je člověk připraven, kolik si toho dovolí. Aby ho to pustilo tam, kam má… A taky, nakolik se to smí…

 

-Nakolik se smí co? Nakolik se smí měnit karma?

- Nikdy se nesmí jít přes hranice. Snažit se urvat to sílou, jenom proto, aby se udělalo člověku na chvíli dobře, jenom proto, že to chce. Například: přišla ke mně paní, která mi rovnou řekla: Já chci zrušit svou karmu. To se mi zdá z mého pohledu nepokorné. Během léčby vždy přijde to, co má. Na co ten daný člověk má. A měli bychom za to potom poděkovat, být vděční za to, kam jsme se dostali, kam jsme se posunuli, a dát tomu důležitost. Neznáme přece záměr Univerza. Nemůžeme vědět, jestli to, co se nám děje, je špatně nebo dobře.

 

-To jsi narazila na velmi důležité téma. Jak se dostat do souladu se záměrem Univerza? Jak se sladit s tím, čemu se říká záměr Boží?

-Zharmonizovat se ve všech rovinách, psychické, emoční, fyzické… Jsme lidé a máme používat svá těla, je to pro nás přirozené. A je potřeba najít tu přirozenost ve všem, ve všech oblastech. Nepřehánět ani to, ani ono, pro každého je ten způsob jiný. Uvedu příklad. Někdo potřebuje cvičit 5x denně, aby mu bylo fyzicky dobře, jinému to stačí jednou za 14 dní. Navíc se to mění. Zrovna teď potřebuješ cvičit 3x denně, a funguje to, zabírá, pak už to nepotřebuješ tak často nebo naopak potřebuješ víc. Není to stálá veličina.

 

-Je tedy vůbec něco stálého?

-Vše umírá každý den. Každý den se rodíme noví. A zároveň je všechno stálé a všechno je správně. Ať se rozhodnu, jak se rozhodnu, ať to udělám v souladu nebo nesouladu s Božím záměrem, vždy to má svůj smysl. Lidé se zbytečně nervují. Nemusíte se nervovat, když uděláte něco blbě, když uděláte nějakou chybu. I ta může mít svůj smysl. I díky ní se učíme a posouváme. Nejhorší je mít strach z toho, že uděláme chybu. Často máme tak velký strach ze selhání, že se raději ani do ničeho nepouštíme, že se ani nesnažíme něco uskutečnit. Tudíž se nikam nedostáváme. A pak se zlobíme. Na sebe i na druhé, házíme vinu na ně, že to oni nám to nedovolí, že to oni nás omezují, že za to může systém, společnost, okolnosti, život, Univerzum, Bůh, Osud… A tak se dostáváme do začarovaného kruhu viny a nečinnosti. Do stagnace. A do strachu ze změny. Tím se dostávám k nejdůležitější věci, a to k tomu, připustit si, že si každý za svůj život můžeme sám… Jaký si ho uděláme, takový ho máme. Vím, není to úplně příjemná myšlenka. Mnoha lidem se to nelíbí, a proto se dostávají do výše zmiňovaného začarovaného kruhu obviňování druhých a stagnace. Nemůžu, nesmím, to nejde, oni mi to nedovolí, nemám sílu, nemám čas, nemám peníze, stejně se to nepovede, nikdy se mi to nepovede… Nikdy to nedokážu… A tak dále.

 

-Jak z toho ovšem ven? Čím začít?

-Přiznat si to a přijmout zodpovědnost za svůj život. Než začneme něco měnit, musíme si přiznat, pochopit a nejdřív přijmout svá stará přesvědčení, předsudky, vzorce, vzorce celé rodiny, generací, celého rodinného systému… Přijmout realitu takovou, jaká je. Sundat si své růžové brýle. A podívat se pravdě do očí. A pak si třeba nechat pomoct různými energiemi, abychom to zvládli. Nechat se nabít se přes Reiki, Imaru, Rascheebu, přes transovní techniky s gongem, očistu těla třeba dietou… Použít rodinné konstelace nebo odbloky z podvědomí, abychom zrušili příčiny svého starého přesvědčení. Prostě požádat si o pomoc. Což ovšem často bývá základním kamenem úrazu. To lidi moc neumí. Přitom je to tak snadné. Požádání si o pomoc přináší tomu, komu je pomoženo úlevu, a tomu, kdo  pomáhá, pocit důležitosti. Tudíž je to vzájemná výměna, kdy pomáhající získává smysl život. A pomáhaný nabírá sílu. Nejsme nikomu nikdy ničím zavázání, je to vzájemná výměna. Já ti děkuji za tvou pomoc, a já zase tobě za svou důležitost. Úplně každý má aspoň kousek něčeho, čím může pomoci. Často díky požádání o pomoc pomáhající zjišťuje svou hodnotu a taky to, čeho je vůbec schopen, co v něm je, co dokáže. A ten, co pomoc získává, zase zjišťuje, co mu chybělo, co dosud neviděl. A to díky nadhledu a odstupu toho druhého. Úplně každý, koho se ta-která konkrétní situace osobně netýká, může pomoci, jelikož má nadhled a není v ní emočně zainteresován. Mimochodem, právě proto je tak těžké pomoct vlastní rodině nebo těm, kteří jsou nám příliš blízcí. Tam jsme vždycky emočně zainteresováni, tam pořádně nevidíme, protože nám chybí odstup a nadhled. To nám přináší zaslepení, útlum, temno, strach, který nás paralyzuje. Všichni to dobře známe: vždycky umíme poradit druhému, jen sobě ne. To je podobná slepota.

 

-Jaké jsou techniky, jak se z toho zaslepení dostat?

-Pokud mám mluvit o konkrétních způsobech nebo technikách, tak třeba pomocí rekonektivního léčení, napojení na světlo, na vyšší vibraci, informaci… jak to dělá Eric Pearl. Nebo pomocí rodinných konstelací, jak je dělá Bert Hellinger. Je na to i technika Imary, rušení bloků z minulosti… Nebo třeba energie Racheeba… Prostě pomocí energií. Přes Reiki například prostřednictvím symbolu Zonar, který získávají až Mistři Reiki. A přes který se pracuje s minulostí, s minulými životy. Musím podotknout, že mnoho lidí se ovšem práce s minulostí bojí, mají strach, že jim tam jejich klienti zůstanou, a ti zase, že je tam jejich průvodci nechají… I někteří mí učitelé na tento strach upozorňují. Když se ovšem člověk (terapeut) připraví, že jeho práce bude jemná a bezpečná – což už je jeho vlastní myšlenka – tak je pak na něm samotném, jestli to dopadne dobře nebo špatně. Tudíž, abych to shrnula: pro tebe jako pro klienta je důležitý ten, kdo s tebou dělá, kdo ti pomáhá. A zároveň, jak jsem už říkala, je důležité, nakolik je člověk (klient) připraven a kolik si toho dovolí.

Není to ale o tom, že člověk nutně musí na nějakou terapii nebo na kurz, že musí nutně použít nějakou techniku, že to bez toho nejde. Často stačí pouze pochopit a změnit myšlení. Samozřejmě, pokud toho chci dosáhnout rychleji, pokud chci víc, nebo to nedokážu sám, pak můžu tyhle techniky využít, tak je tady cesta, která mě navede. Když si přiznám, že to nezvládnu sám. Techniky přinášejí sílu na změny, na uvolnění se ze začarovaných kruhů.  Na pochopení a vědění. „Už vím, proč se mi to děje“ – to je základní věta. A jakmile to pojmenuji, vždy se najde nějaké řešení. Někdy už samotné pojmenování pomůže, člověku se uleví. Proto částečně zabírá i psychoterapie, nebo vymluvit se s kamarádkou, a podobně. Důležité je ale najít příčinu, protože samotné vymluvení daný problém nevyřeší, a pak tu příčinu odstranit.  

 

-Může takové „vyléčení“ být trvalé? Často se lidem stává, že se jejich problém „jako“ vyřeší, ale pak se vrátí…

-Práce na sobě je trvalá záležitost, která nikdy nekončí. Člověku se žije lépe, když nehází vinu na druhé, přijímá zodpovědnost za svůj život a váží si každého okamžiku, dává mu důležitost a zplnohodnotňuje svůj život v harmonii s přirozeností. Každý den je svátek… Když  žije svůj život tak, že každý den je svátek, uvědomuje si posvátnost každého okamžiku, slaví slavnost života… I to je trvalá práce na sobě. Vždy přijde nový úkol. Občas se na chvíli odpojíme (Bůh tehdy říká: Oni mě nevnímají, oni si mě neváží…) a jsme v disharmonii, smutní, zklamaní, nevěřící – a to každý z nás – ale to patří k životu, jako láska a nenávist, jako den a noc, jako protiklady života. Bez nenávisti nepoznáš lásku. Bez práce neznáš odpočinek. Když se pak zase napojíme, o to víc si toho vážíme. Všichni máme všechny vlastnosti. Je v pořádku být smutný, zlobit se, trápit se nad ztrátou… Pokud si to přiznám. A zpracuji to. Pokud se těchto vlastností: agrese, nenávisti, zloby – bojím, pak mě ovládají. Stejně jako strach či lpění. Všichni máme tyto „stínové“  nebo „negativní“ vlastnosti, nikdo není bez nich. Všichni máme všechno. Jde o to je přijmout a nenechat se jimi ovládat. Zároveň taky všichni jsme schopni radosti ze života, lásky, štěstí, hojnosti a naplnění, je to jen na nás, který pól zvolíme: jestli budeme žít a cítit se celý život jako dítě štěstěny, nebo jako trpící oběť.  Jestli si zvolíme strast nebo slast. Mnozí v strasti zůstáváme dobrovolně – ze strachu ze změny. Raději volíme utrpení, které známe, než abychom se odhodlali vykročit do neznáma: za štěstím, které neznáme a nikdy jsme ho nepoznali. V tomhle ohledu jsou na tom lépe lidé s bujnou fantazií. Ty neznámé možnosti jsou pro ně reálnější, zdají se jim reálné. Proto je dobré si svoje touhy, svá přání ujasnit, objevit, srovnat v hlavě, sepsat, atd. Především pro lidi s malou fantazií. Pro lidi s bujnou fantazií je zase dobré nesoustředit se na negativní soupis katastrof, které by se jim mohly stát, ale přepólovat si to na pozitivní události, které by k nim mohly přijít. Protože nejdřív ze všeho, na začátku je vždy myšlenka. Která je díky tomu realizovatelná. Bez myšlenky, bez záměru nelze realizovat nic. Už tím jí dáváme hodnotu. Už myšlenkou je možné teoreticky změnit svůj život. Síla myšlenky je nepopsatelná. Problém je v našem podvědomí a nevědomí. Jelikož pravda, která je v realitě, je uvnitř nás.

 

-Jak to myslíš? Tomu úplně nerozumím.

-Vždycky se v naší realitě zrcadlí naše myšlenky. Proto se není na koho zlobit.

 

-Chceš tím říct, že svou realitu si vytváříme sami svými myšlenkami?

-Ano. Problém je, že ty jsou poněkud neovladatelné. Ne všechny naše myšlenky jsou vědomé. Dokonce většina z nich není vědomá. Vládnou nad námi podvědomé a nevědomé myšlenky, které často bývají protikladné těm vědomým. A často jsou mnohem silnější. A právě ty se projevují v realitě. Například: vědomě chceme odejít od manžela, který nás týrá, ale za nic na světě to nemůžeme, nedokážeme udělat… Odejít je rozumná, racionální vědomá myšlenka. Ovšem ta podvědomá, kterou si neuvědomujeme, je mnohem silnější, například: Co by tomu řekli sousedi… Máma mě zabije… Nikdy nechci být rozvedenou ženou… To je ostuda… I kdyby byl největší alkoholik, nemůžu ho opustit… Chudáci moje děti, co s nimi bude… Sama se neuživím... Prostě spousta argumentů proti. No, a pak ta úplně nevědomá: Já přece musím trpět. Zasloužím si to. Je to moje vina. Nemůžu, nesmím být nikdy šťastná. Nezasloužím si štěstí… Prostě role oběti. Vědomě toužím po svobodě, nevědomě si libuji v utrpení… Všechny kamarádky týraných žen vždy dobře ví, že týraná žena si svým způsobem může za to sama, že s tyranem zůstává, jenom ona sama to nevidí… a nadále hledá výmluvy, proč ho neopustí. Kolikrát jste slyšeli příběh matky, která to dělala kvůli dětem, a ty jí v dospělosti  vyčetli, že se jí neprosili, že nechtěli, aby se kvůli nim obětovala, a už vůbec ne, aby jim pak dokonce dávala za vinu, že kvůli nim se musela obětovat… A určitě jste slyšeli taky o rozvedených manželstvích, že ve finále po rozchodu se otec kolikrát na výchově dětí podílí víc a je s nimi víc než předtím… Čili by to bývalo mnohem lepší, kdyby se rozešli dřív…

Ale samozřejmě, na tyhle věci není žádný metr. Pro každého je pravda jiná, individuální, to správné řešení je pro každého jiné. Nemůžeme vědět, co je správně a co dobře pro druhé, třeba pro ty děti. Je potřeba vycházet z konkrétních faktů. A jednat podle svého srdce. Nic není černé ani bílé. Pro jedny je dobré to a pro druhé ono. Měli bychom se řídit srdcem, a ne strachem nebo pouze rozumem. A sami za sebe, ne podle toho, co je dobré pro mé děti nebo pro sousedy. Protože až tehdy přijímáme odpovědnost za svůj život, máme ho ve svých rukou, rozhodujeme se sami za sebe. Až tehdy můžu říct: omlouvám se, udělal / udělala jsem chybu. Ale když to nechám být či shazuji na druhé, tak ne. Já sama v mé práci taky nevím, co je pro daného člověka dobré. Posouvám ho tedy do jeho vlastní přirozenosti, ne do mé, kde přijde na to sám, co je pro něj dobré. Proto není třeba soudit rozhodnutí každého jednotlivce. Pro jednu ženu je dobré s takovým manželem-tyranem zůstat, pro jinou ne. Jednou z důležitých myšlenek je pustit se posuzování, odsuzování, kritiky a obviňování. To mi nepřísluší. Ani nikomu z nás.

 

-Ale lidí to rádi dělají. Proč?

-Přísloví jsou krásná věc. Třeba to o tom, že nejdříve je potřeba zamést si před vlastním prahem. To se nám ovšem většinou moc nechce. Vyhýbáme se tomu a raději hledáme chyby na jiných. To je mnohem snadnější. To nám jde výtečně. Nechce se nám do konfrontací se sebou samými a s našimi tabu.

 

-Tabu?

-Tabu přináší nemoci, neporozumění  a odpojení, zkrátka disharmonii.

 

-Co považuješ za tabu v tomhle pojetí?

-Neprojevování svých emocí, strachů, myšlenek, nálad. Prostě toho, co se nemá. Zatajování například interrupce, potratu, incestu, něčeho, co mě bolí, co mě ranilo… Kolem nás je spousta tabuizovaných témat. Právě tam vzniká ta disharmonie, ta nemoc. V roce 2010 jsem se poprvé setkala s korejskou šamankou Hiah Park, která ruší utrpení skrze zrušení všech tabu tohoto typu. Velice si jí vážím a jsem jí velmi vděčná za tuto možnost. Díky ní vím, že jde zrušit utrpení. Že je možné zbavit se všech nemocí, vztahových rozepří, finančních problémů, těžkostí plynoucích ze sociálního zařazení… A že toho lze využít ke zplnohodnocení svého žití.

 

-Tím narážíme na další velké téma…

-Ano. Abychom mohli zplnohodnotnit své žití, musíme si uvědomit, že za svůj život nikomu nic nedlužíme. Ani svým rodičům. Nebo ty ses jich prosila, abys přišla na svět? Neznamená to, že si nemáme daru života vážit a vážit si i svých rodičů či předků, ale nic jim nedlužíme. To je vážná otázka. Mnoho lidí nežije svůj vlastní život kvůli tomuto pocitu dluhu, který nemohou splatit. Jak totiž splatit svůj vlastní život?

 

-Co tím, že dáme život někomu jinému?

-Ne, splaťme ho raději tím, že ho budeme žít, jak nejlépe umíme. A pokud se rozhodneme, předáme jej dál.

 

-Ale jak ho žít? Co je náš hlavní životní úkol?

-Každý má svůj vlastní úkol. A tím je dát důležitost své existenci. I toto poznání mnohé lidi vyléčí z role oběti. Každý má svou hodnotu a cenu a identitu. Svou důležitost. Ať je kdokoliv a jakýkoliv. Ať je prezident či bezdomovec. Všichni jsme si rovni. Mnoho nemocí pramení z připisování přílišné autority rodičům – otcům, matkám, Bohu, daným zvyklostem, materiálnu… Jakákoliv přehnaná, přemrštěná důležitost způsobuje problémy. Musíme ji svrhnout z trůnu a dosadit přirozenost. Snaha zavděčit se celý život mamince nebo mít na pomyslném trůnu až nadosmrti svého nepřekonatelného otce nám nemůže přinést nic dobrého.

 

- Proč máme tak často takový problém přijmout své tělo?

-Narodili jsme se do fyzického těla. Na co ho tedy máme? Na slast, dobré jídlo, dobré pití… Abychom mohli všechno ochutnat a zkusit… Na činy a realizaci skrze hmotu. Na projevy, které by bylo možné vidět. Máme se projevovat skrze hmotu, aby bylo vidět, jak se cítíme, kdo jsme, jak se máme… Vždyť je to krásné cítit, pozorovat, konat… Vidět, jak se někdo projevuje: sledovat jeho mimiku, postoj, agresi, strach, lásku, něhu, zájem, nezájem… Právě tohle je život a jeho projevy. Je to krásné dokázat tohle všechno projevit. Není tolik slov, kterými bychom mohli projevit, jak se cítíme a kdo jsme. Proto potřebujeme i tělo, pokud možno přijaté. Pak se můžeme naučit si život užívat…

 

-Mluvili jsme o síle myšlenek. Co se děje, když se o své myšlenky nestaráme?

-Ráda bych tady použila jednu citaci. Buddhistické přísloví říká: „Jak déšť teče do domu, který nemá dost pevnou střechu, tak žádost proniká do srdce, když se nestaráme o své myšlení“.  Nikdy se nemůžeš stát bohatým, dokud se nenaučíš správně nakládat s penězi. Nepomůže ti nic, neboť ti pokaždé, i když je získáš, protečou mezi prsty. Podobně je to s péčí o myšlenky. Neovládáš-li své myšlenky, nemůžeš si doopravdy užívat život. Stáváš se otrokem každé myšlenky, která přichází zvenku, nebo té, u níž neustále setrváváš. Očista myšlenek tedy patří k péči o dům…

Myšlenky žijí vlastním životem, dělají si, co chtějí, a mají nad námi vládu - a to díky tomu, že jim nepřikládáme dostatečnou pozornost. Pak se divíme, když se naše realita hroutí.  A proto je potřeba zastavit se a skutečně své myšlenky srovnat. Stále opakuji na svých seminářích:  Všímejte si znamení, pocitů, které vás na něco upozorňují. A přikládejte jim důležitost. Často se vymlouváme, že na to nemáme čas, že nás zaměstnává rutina, domácnost, práce, děti… Ale každý by si měl na tohle vyhradit chvilku, ať už v tramvaji cestou do práce nebo kdykoliv jindy. Vůbec nejlepší je snažit se  uvědomovat si a zpřítomňovat každou minutu. Příliš často žijeme minulostí: Kdybych to byla udělala tak, kdyby on se zachoval jinak… Nebo budoucností: Co bude když, jak to udělám, kdyby… A zapomínáme žít přítomným okamžikem. I tady se dá nabrat zpátky spousty síly. Propustit minulost a přestat se bát budoucnosti. Začít se dá už jenom obyčejným cvičením, třeba jógy, ale klidně i aerobiku, kdy si jednou za den půl hodiny člověk uvědomuje, co dělá, prostřednictvím cvičení a plného soustředění se na něj. I ta půlhodina za den přinese spoustu sil. Podobnou moc má třeba meditace… A pak je tady další nesmírně důležité téma: uvědomování si své svobody v každé minutě svého života. Kdy si je třeba přiznat, že i do třeba nenáviděné práce jdu svobodně – protože jsem se tak rozhodl. Že je jenom na mě, jestli tam budu nebo nebudu a jestli tam chci být nebo nechci. To neznamená, že nemáme pracovat, ale že na to máme změnit úhel pohledu. Úhly pohledy na cokoliv je vůbec další velké téma…  Tady bych mohla doporučit už poměrně známou knížku „Čtyři dohody“.  Třeba naučit se nebrat si nic osobně, jak doporučuje její autor Miguel Ruiz, je ohromně přínosné!

 

-Dotkli jsme se tématu svobody. To je pro mnohé lidi velký problém…

-Stejně tak, jak bychom se měli snažit zpřítomňovat si každý okamžik, je třeba si uvědomovat aspoň pár okamžiků za den svou svobodou. A co nejvíc si ten okamžik, tu svobodu užívat:Ano, teď, právě teď jsem svobodný / svobodná! A rozvíjet ji tak, aby byla časem obsažena ve všech 24 hodinách mého dne. Že nakonec dojdu k tomu, že jsem naprosto svobodný. To je i můj velký cíl… Řeknu to na praktickém příkladu s tou prací. Když si uvědomím, že mě tam vlastně nikdo nenutí chodit, jen já sama, snažím se najít nové úhly pohledu na to, proč tam vlastně jdu. Možná chci mít víc peněz, chci víc znamenat…

 

-Ale co s tím, když se mi třeba pokaždé sevře žaludek, když do té práce přijdu? Když je mi špatně, nemůžu tam dýchat… Jsou to symptomy, že ji nemám dělat?

-Odpověď je opět velice individuální. Protože v takové situaci se mi vždy něco zrcadlí. Ať už nějaký kolega, nebo například nesnáším konfrontace, nerada se prosazuji, vadí mi soupeření, nebo šéf jako příliš vysoká autorita… Nebo jde skutečně o odpor mé duše k této práci, která není opravdu pro mě. Jsou ovšem také mnohé další důvody, které se pod takovým sevřením žaludku můžou skrývat. Je potřeba to rozklíčovat, najít tu správnou podstatu, a osvobodit se. A pak se i v té samé práci můžu cítit dobře a nemusím ji měnit. Protože už tomu rozumím.

 

-Platí tohle i o manželství?

-Určitě. Protože partneři si velmi často vzájemně zrcadlí své vlastní nedostatky. Své slabiny. A ti, co nás mají nejvíc rádi, nám na ně nejvíc poukazují. Na nich to totiž slyšíme, vidíme a nejvíc nás to bolí.

 

-Takže nepomůže, když změníme prostě práci nebo partnera?

-Ne. Pokud bych věci nevyřešila a utekla do jiné práce nebo k jinému partnerovi, mohlo by se mi tam po čase začít dít to samé. Velmi pravděpodobně si najdu i na novém místě nebo s novým partnerem podobný model a dřív nebo později se opět objeví mé zrcadlo. Způsobené nedostatkem kontroly mých myšlenek.

 

-Spousta lidí ovšem takhle utíká do nových vztahů, prací, zemí… Utíká tedy vlastně před sebou?

-Ano. A před odpovědností za svůj život a za své myšlenky. Vždycky se to jako bumerang stejně vrátí, dřív nebo později. Uvedu konkrétní příklad. Znám rodinu, která se pokusila zachránit jednoho kluka před gamblerstvím, před závislostí na automatech. Odvezla ho z města, schovala ho v odlehlém rekreačním středisku, zaplatila za něj dluhy… 9 let tam pracoval jako kuchař a vše vypadlo být v pohodě. Pak si ale našel ženskou a začal znova:  znova spadl do závislosti a do dluhů. Protože základní otázka, proč to dělal, zůstala nevyřešena. Schovat se nepomůže. Dřív nebo později vyleze můj problém opět na povrch. Tudíž není žádným řešením žít v nevědomosti. Řešením je žít v souladu s univerzálními zákony: s přijetím odpovědnosti, v svobodě, nelpění… a v bezpodmínečné lásce. To je obrovské téma. Velká a častá chyba rodičů spočívá v tom, že hlásají: Dokud bydlíš pod naší střechou, budeš se chovat tak a tak. Pak se děti přirozeně pouze bouří. Buď chtějí rodiče dobrovolně dát svým dětem domov, nebo nechtějí. Tímhle jenom vyhrožují, protože se sami cítí slabí, a z toho pramení zase jenom další agrese.

 

-Zmínila ses o bezpodmínečné lásce. Nechceš o tom říct něco víc?

-V běžném životě je to hodně o podmínkách. Já ti dal tohle, a tys mi to neopětoval. Já pro tebe celý život dělal tohle, a ty nic. Já se ti obětoval, a ty mně ne. Neustále něco očekáváme a díky tomu očekávání se neustále dostáváme do zklamání. Musíme se rozhodnout. Buď chci pro nějakého člověka bezpodmínečně něco udělat, nebo nechci - a pak to nedělám. Naše srdce jsou však hodně často zraněná, ublížená, ukřivděná. A pak, hlavně v dnešním světě, platí obecně heslo, kdo má rád míň, nebude zraněn, a tedy vyhrává. Dostáváme se pak do ironie vztahů, které fungují na špatném základě. Co může vzejít z lásky, od které očekávám zklamání a zranění? Pouze zklamání a zranění. A tak jedeme opět v začarovaných kruzích nevyvážených vztahů. Zdánlivě to totiž vypadá, že skutečně vyhrává ten, kdo má rád míň, protože je míň zranitelný. Domnívám se ale, že je správné dělat všechno naplno, tak jak nejlíp umím, a na nic si nehrát. Je to samozřejmě těžké, nosit srdce na dlani, ale jinak zraňujeme sami sebe. A dobrovolně se zbavujeme tužeb a snů a možnosti naplněné, opravdové lásky. Toho, co bychom mohli chtít a prožít. Něčeho víc, než máme. A protože nám to někde chybí, tak to často chceme dohnat nějakým extrémem, ať už adrenalinovým sportem, alkoholem, drogami.

 

-Není to tak, že se těmito věcmi spíš tlumíme?

-Taky jimi ale často nahrazujeme něco, co nám chybí. Třeba právě nedostatek bezpodmínečné lásky. Ale cena, kterou platíme za náhražky, je příliš vysoká. A stále se zvyšuje. Potřebujeme stále silnější nebo stále častější náhražku, a z této cesty není úniku. Brzy nám nestačí nic. Jsme nespokojeni a vyžadujeme čím dál větší extrémy. Je to žízeň, kterou nejde uhasit. A přitom by stačilo napít se opravdové vody života… opravdové lásky. A přestat se bát. Otevřít své srdce lásce.  

 

-Proč nemůžou lidi otevřít svá srdce? Proč je to pro ně tak těžké?

-Vím, že je to těžké… Jednak se bojí, a jednak často ani neví, co vlastně mají chtít. Bezpodmínečnou lásku nebo otevření srdce nikdy nezažili, neznají to, často ani jejich rodiče a prarodiče, nebo dokonce celé generace… Ptají se, jak to mají udělat. Potřebují zážitek, prožitek. O bezpodmínečné lásce nestačí mluvit, je potřeba ji zažít. Všechny ty touhy, které někdo ani nezná, ani neví, po čem má vlastně toužit, protože to nikdy  nezažil, je potřeba pocítit. Najít ten prožitek. Když jsem ho neměl ve vlastním životě, neznamená to, že neexistuje a že ho nikdy nebudu moct najít, že ho nikdy nemůžu mít! Mnoho lidí dnes už teoreticky ví, co mají za problém. Ale nevědí, jak zrealizovat jeho řešení. Na to je perfektní například metoda rodinných konstelací. Nalezneš tam prožitek, který jsi nikdy nezažila. Třeba pocit lásky otce, kterou jsi nikdy nezakusila, protože jsi otce neměla… Ucítíš, poznáš, jaké to je, mít se o koho opřít… Když si stoupneš do vícero rolí, vícero modelů otec-dcera, najdeš ten, který ti vyhovuje, který chceš. A najednou je po čem toužit. A to už je polovina zrealizované myšlenky. Často nás bohužel nesmírně ovlivňují právě rodiče a prarodiče, a my si z rodinného systému neseme dál jejich strachy, přesvědčení a omezení. Dokonce se často už tak, s nimi, rodíme. Protože známe jen to, co vnímáme od otce a matky v době početí. Tedy ne úplně jen to, naštěstí máme ještě i vlastní, esenciální energii, ta nám někdy napoví… Ale často máme v téhle oblasti obrovský problém s matkou či otcem, i když druhým lidem se náš rodič může zdát být naprosto skvělým člověkem.

 

-Čím je to, že se lidé tak často cítí nenaplněni?

-Nechtějí si přiznat, že svůj život promarnili a tudíž se radši ani nehlásí k tomu, že by byl jejich. Utíkáme z reality a schováváme se za práci, za nedostatek času, za děti, za různá omezení… Ale uvnitř je prázdnota – místo touhy. Touhy nenaplněné duše, které je pak smutno. Lidé se z  toho utíkají vybít sportem, workoholismem, sexem, nebo naopak staráním se jenom o rodinu, jenom o jiné… Sunou to do něčeho jiného, někam jinam. Řeší to nezájmem o sebe, nezájmem o potřeby vlastní duše. Z toho plyne vnitřní smutek. A lítost. A ostatní se dostávají do lítosti nad nimi, která ovšem nic neřeší. Jelikož pokud nějakého člověka litují, nevěří, že něco zvládne sám, a to mu vlastně nastavují jako zrcadlo. Ukazují mu jeho vlastní nevíru… Místo toho by byla mnohem lepší a potřebná důvěra, naděje, motivace: Ty to dáš, já ti věřím, ty to zvládneš…Než snaha dělat něco za druhé: Já ti pomůžu, já to za tebe udělám…

 

-Co tedy považuješ za nejúčinnější pomoc druhým?

-Vypadá to paradoxně, ale pomoct druhým můžu nejvíc tím, že jdu dál svou vlastní cestou: že si plním vlastní sny a touhy. A tím ukazuji, že je to možné i v jejich případě. Nemůžu jít za ně jejich cestou, každý má svou, ani oni nemůžou jít tou mojí. Každý máme vlastní cestu. Není východisko za ty lidi něco dělat, jediné východisko je vlastní cesta, jít po ní, realizovat se sami a jít příkladem. Na to jsem narazila mnohokrát. Často jsem to chtěla dělat za jiné sama, chtěla jsem je na jejich cestu dostrkávat, a pak jsem se vztekala, když tam nešli. Často to dělají třeba rodiče, kteří chtějí mít své děti podle svého vzoru a kteří si skrze ně léčí vlastní neúspěchy. A chtějí se realizovat skrze ně, když se nedovedli sami. Je to takové to klasické heslo: To, co já jsem nezvládla, chci po tobě. Tohle dokáže napáchat obrovské škody.

 

-Jak se tedy máme chovat ke svým dětem?

-Uvědomit si, že naše děti mají vlastní sílu, vlastní energii, vlastní cestu… vlastní potenciál. A ten může být úplně jiný než rodičů. A úkolem rodičů je právě ho nezazdít. Příliš často žijeme  životy našich rodičů a dokazujeme jim, že máme na něco, v co oni nevěřili. Ale bohužel to často někdy děláme jen nebo právě proto, abychom jim to dokázali, a ne z vlastního přesvědčení, ne pro sebe. Dokonce i pokud říkám, že nechci být jako moje matka, a dělám všechno  přesně obráceně než ona, stejně nežiji svůj vlastní život, ale její – pouze z druhého koce, z opačného pólu. Mnoho sil ztrácíme také odmítáním genů svých rodičů. Místo abychom je prostě přijali a rozvíjeli a použili pozitivním směrem. Když byl můj otec třeba sebevědomý namyšlený frajer, můžu si od něj vzít to sebevědomí například pro svou práci (a frajerství si brát nemusím, to mu klidně můžu ponechat). Jsou to jen moje volby. A díky nim jsme svobodní lidé. Svobodně trpíme, svobodně se radujeme. Boris Tichanovský, jeden z mých učitelů, zdůrazňuje často nesmírně důležitou myšlenku: „Vše ve svém životě dělej s radostí. Když to neděláš s radostí, tak to raději nedělej.“

 

-A co když mi nic nejde s radostí?

-Tak začni pátrat, proč je tomu tak. Musíme se vždycky podívat na příčinu. Najít ji. Vždy se dá najít. A pak můžeme pracovat už s energetickým doplněním, nabrat sílu a energii na to mít radost ze života. Dobrým ukazatelem na těle pro radost ze života je slinivka břišní. Posílení slinivky je velmi důležité. Nutkavá chuť na sladké třeba poukazuje na to, že člověk nemá dost radosti ze života a musí ji doplňovat zvenčí. Ale někdy je tento problém mnohem skrytější. Lidé vypadají normálně, jedí normálně… Přesto jim radost ze života schází.

 

-Jak vystoupit ze začarovaného kruhu neradosti ze života?

-Uvědomit si, že každý den je svátek. Uvědomit si posvátnost života. Naučit se radovat z maličkostí. Přijmout život vůbec jako takový, naučit se vděčnosti za zázrak života, za každé nové ráno, za každý den… Vděčnost je velmi důležitá. Třeba taková

MEDITACE NA VDĚČNOST dokáže udělat zázraky. Tady je:

 

MEDITACE NA VDĚČNOST.

Zavřete si oči a pohodlně se usaďte. Několikrát se zhluboka nadechněte a snažte se být pouze sami se sebou. Snažte se najít vnitřní klid a požádejte si o otevření se vděčnosti. Pak poděkujte svému tělu za jeho zdraví. Za zdravé tělo, za to, jak funguje. Za všechny ty úžasné věci, které dělá dobře. Prociťte, jak vaše buňky porozuměly vašemu vděku a snaží se pracovat  pro vás ještě víc a ještě usilovněji.  Prodýchejte si tuto představu. Buďte vděční za to, jak se vaše tělo pohybuje, jak jedná a nosí vás všude, kam potřebujete. Ceňte si toho, jak proměňuje jídlo na energii a jak dobře vám slouží. Myslete na své tělo jako na celek složený z miliónů buněk… miliónů entit… které mají pocity. Pokuste se neodsuzovat ho za to, co se vám na něm nelíbí. Rozhodněte se ocenit své tělo a tím změnit tím své fyzické vibrace. Buňky se okamžitě dávají do práce a zvyšují vaši energii. A pokud máte nějakou negativní myšlenku, jednu z těch nevděčných, co snižují energii…, přijměte ji. Přijměte ji s láskou a ukažte této části svého Já lepší budoucnost.

Vděčnost léčí emoce. Ceňte si svého života a propojte: emoce… tělo… srdce... a duši právě díky pocitům vděčnosti. Právě díky nim  je to možné.

Děkujte a snažte se cenit svého života i lidí v něm. Lidí kolem vás i událostí a vyšších sil a přitahujte si tím ty nejlepší události … lidi  a věci ve vašem životě.

Děkuji…. děkuji…děkuji…

Děkování otevírá spoustu dveří… do všech úrovní Vesmíru. Vděčnost je branou do srdce… Otevřete ho a umožněte prostřednictvím vděčnosti zažívat v životě více lásky. Oceňte každého, koho potkáte… Vděčností dostáváte  ze své hlavy posuzování a strach, které trápí každého z nás. Buďte otevření lásce a kdykoliv k vám přijde smutek, strach či cokoliv negativního… Zastavte se… a děkujte za vše dobré, co máte… právě teď a tady a… napořád.

   

Když pociťuji vděčnost, pak každá moje buňka pookřívá a pracuje pro mě. Díky radosti ze života pak přichází motivace na další a další činy, na realizaci mých snů. Přicházejí nové myšlenky a inspirace. Zkrátka proto, že mě život baví. Kreativita se rozvíjí a vše je možné.

 

-Vše je možné? Odkdy tomu věříš?

-Asi od té doby, co jsem přešla přes oheň a nespálila se. Přechod přes oheň je dobrý příklad, na kterém si člověk uvědomí, že je možné i to, co vědomě, logicky, racionálně možné není. Mně osobně přinesl přechod přes oheň i uvědomění si vlastních omezení, jako třeba že jsem se bála jezdit autem a sama sebe tím znesvobodňovala a omezovala a zůstávala v závislosti na druhých, aby mě odvezli támhle nebo onde. (Teď už dávno jezdím sama…)  Cítila jsem, že vše se dá změnit. A vzala jsem to jako velkou výzvu. Že i obyčejný člověk může být výjimečný. A nemusí se měnit. Jen použít to, kým už je. Objevit a probudit svůj skrytý potenciál. Někdy je těžké přiznat si, že i já jsem něco platná pro tuto společnost. Protože úplně každý je. A dobře nám bude tehdy, když právě tím, čím jsme platní, začneme společnosti přispívat. Tím, v čem jsme nejlepší. Protože každý je nejlepší v něčem jiném. Někdo umí organizovat, jiný krásně zpívat, a každá taková věc má svou rovnocennou hodnotu.

 

-Proč si lidé tak málokdy přiznávají, že mají vůbec nějakou hodnotu? A cenu?

-Protože nám rodiče v naší zeměpisné šířce a dané době vštěpovali, že důležitější jsou ti druzí. A o dnešních mladých lidech tvrdí, že jsou sobečtí. Prakticky někde pod tím závidí, že si dovolují být sami sebou. Ano, u některých mladých by to možná někdy potřebovalo trochu víc kočírovat, ale to jim nikdo neukázal. Vždy je potřeba rovnováha. Čím víc naši rodiče dávají váhu druhým, tím víc my jako děti dáváme váhu sobě. Proto se nám to zdá tak nevyvážené. Nedostatek sebevědomí plyne často z vlastní odpojenosti, ze strachu z neúspěchu, ze selhání, z výsměchu. Z černých scénářů, kterými nás krmí média. Ve zprávách není, že se narodilo zdravé miminko, ale že umřelo pět lidí. Rovnováha chybí. Nikdo nás většinou nevedl k tomu, že se skládáme z těla i duše. Když se řekne slovo duše, všichni to hned považují za náboženství a zesměšňují to. Ale skutečnost je taková. Nejsme jenom tělo. Tělo je obal a vevnitř někdo je. Je důležité ho najít, spojit se s ním a porozumět jeho přáním, tužbám i strachům. Když jsme odpojeni sami od sebe, tak trpíme. A když jsme napojeni, tak víme. Vše je nám jasné. Všemu rozumíme. A je jedno, jestli se tomu někomu uvnitř říká Duše, Vyšší Já, Vnitřní hlas nebo třeba Bůh… jsou to stejně jenom slova. Ten, kdo to zažil, ví, o čem mluvím. Bez toho spojení jsme smutní a nešťastní. Dokonce trpíme. Je to horší než smrt. Protože umíráme zaživa. A pak je nám už všechno jedno a začíná nebo může se začít rozvíjet program sebedestrukce – místo pudu sebezáchovy. Vždyť je to stejně jedno… Vždyť mi stejně na ničem nezáleží… Vždyť stejně nemám žádnou cenu… Pak se nám občas stane, že máme nějakou vážnou nehodu. Někdy nás taková událost nakopne a začneme si života vážit: když pochopíme, že to bylo znamení. Někdy ne, a pak se to může opakovat znova. A znova. A v horším vydání. Znamení se začnou zhoršovat, abychom si toho všimli. Buch, buch místo ťuk ťuk.

 

-Narazili jsme na téma sebedestrukce. Jaké další příčiny může mít, a hlavně jak z ní ven?

-Sebenenávist souvisí často s dokonalostí. Nejsem dokonalá, nejsem nejlepší, tak budu nejhorší – a v tom budu nejlepší. Dobrým příkladem jsou anorektičky. Trestáme a týráme sami sebe za vinu, kterou jsme si sami určili, vymysleli, sami se k ní odsoudili. A vina přitom vůbec neexistuje… Kdo nás z ní může osvobodit? Jen ten, kdo nás k ní odsoudil, tedy my sami… Jen tehdy se nám uleví. Samozřejmě, je to strašně těžké a často potřebujeme léta odborné a jiné pomoci, abychom si dokázali odpustit.

 

-Odpuštění je další velké téma…

-Ano, stejně jako vina. Jak vzniká vina? Myslím, že si to často děláme sami. Za vinu se jen schováváme. Nepřijímáme totiž přítomný okamžik: udělala jsem to tak, udělala jsem to proto… Protože nemáme rádi konfrontaci, je nám nepříjemná, bojíme se do ní jít, neradi se hájíme, že zrovna já si myslím to nebo ono, proč jsem se zachovala tak, jak jsem se zachovala… Nebo se bojíme obhájit si své chyby. Tudíž nepřijímáme sami sebe takové, jací jsme. Pak se za to viníme, že nejsme takoví, jaký bychom být chtěli a – podle našeho přesvědčení – vlastně i být měli. Je to ale opravdu naše vlastní přesvědčení? Nebo je to přesvědčení našich rodičů? Nebo společnosti? Nebo nějakého náboženství? Nebo všeho dohromady? Co je vlastně hřích? Jediný hřích je nepřijmout život a nežít ho nejlépe, jak umím. Nerozvíjet svůj potenciál. Co je špatně a co je dobře? Špatně je jen to, co ubližuje nám samotným a jiným. Pokud svůj život žiji v přesvědčení, že to, co dělám, je správné, a to pro mě i pro ostatní, pak je jedno, jestli dělám něco, co ostatní považují za hřích nebo rouhání nebo výstřednost nebo nekonvenčnost. Lidé neustále soudí, co je špatně a dobře, i ve svém vlastním životě. Třeba o něco přijdou a myslí si, že je to špatně a litují se. Například o momentálního partnera. Nevidí ale hlubší souvislost. Třeba je to zrovna dobře, že o něj přišli! Stejně jako když se vám například narodí postižené dítě. Z hloubky vlastního utrpení nevidíte, že možná něco získáváte – něco mnohem většího a hlubšího, než rodiče zdravých dětí. Poznání, empatii, schopnost pochopit jiné se stejným problémem a pomoct jim, ukázat jim cestu… To vše je ovšem možné pouze pokud se, když jsme v této obtížné životní situaci, dokážeme podívat za ni, nad ni, pokud jsme schopni odstupu a nadhledu. Což je samozřejmě nesmírně těžké. Z globálního hlediska má ale vše, co se nám děje, mnohem vyšší nebo hlubší význam. Proto se nad tím zbytečně nevztekejme a nezlobme. Raději přijměme situaci tak, jak je. Neztrácejme sílu na sebelitování nebo na sebeobviňování, na úvahy, že je to naše chyba, že za to můžeme právě my. Už to tak stejně je. Třeba to má nějaký účel? Jaký? Ten se pokusme najít. A užívat si každou situaci. Ať pozitivní či negativní. Důležité je zůstávat ve svém středu. Ať fouká vítr či je klid. Tady  může pomoct MEDITACE NA UZEMNĚNÍ.

 

MEDITACE NA UZEMNĚNÍ.

Představím si sebe sama jako strom. Jsem strom a zakořeňuji hluboko do země, mám nekonečné kořeny…  Jsou delší než je samotný kmen, silnější, a stále rostou. A i když zafouká vítr, strom to ustojí. Co se děje venku, neovládá můj vnitřek. Zůstávám pevný. A ve své síle. Jsem ve svém středu. Nikdo a nic se mnou nehne. Nacházím jistotu sám v sobě…

 

-Zmínila jsi jistotu. Kde ji hledat?

-Pouze v sobě. Venku ji stejně nenajdeme. Všechno jsou pouhé berličky. Náhražky. Umělé opory. A pokud to vyžadujeme od druhých, dlouho to nevydrží, dřív nebo později to přestanou zvládat a už to pro nás nechtějí dělat. Nebo přijde zklamání z nenaplněného očekávání. Tancem, malování, zpěvem, pohybem… Jakoukoliv tvůrčí činností se člověk napojuje na vyšší energie. A získává z nich důvěru.

 

-Kde ji získáváš ty sama?

-Všechna ta moudra nejsou z mojí hlavy. Na začátku jsem o nich dokonce ani nebyla přesvědčena. Až na mnohých příkladech jsme si potvrdila, že jsou směrodatná, pravdivá a že to podle nich opravdu funguje. Naučila jsem se napojit na vyšší energie a získat a pochopit principy, které jsou univerzální.

 

-Můžeš to těchto univerzálních principech říct něco víc?

-Jedním z nich je třeba ten, že naše děti nám nepatří. Že naše děti si nás vybírají. Že se na tom předem domlouváme. A obecně:  když už se počnou, přebírají nálady, pocity a strachy rodičů v době početí, jak otce, tak matky. Ty je mnohdy provázejí i mnohem později. Někdy i celý život. Ale i tyto získané pocity, které prakticky nejsou naše vlastní, se dají zrušit. V době mezi nultým a šestým rokem života nás mají děti za bohy. Za obrovskou autoritu. Za nejvyšší vzor. Za základní princip. Mají ke komu vzhlížet. A cítí se chráněni. Jsme pro ně doopravdy bohy. Je to tak v pořádku. Dětem to vytváří pevný základ, hranice, pravidla, pocit bezpečí a důvěry. V tomhle věku je učíme hranicím, pravidlům, morálce, všemu, o čem jsme sami přesvědčeni. Je ale potřeba děti nestylizovat, neznásilňovat jejich duši, a naopak rozvíjet jejich vlastní přirozenost: především v této době, kdy jsou čisté, nic neskrývají a nejlépe lze poznat, kým jsou, nejlépe lze rozpoznat jejich potenciál. Když pak mezi šestým a dvanáctým rokem jejich života tyto děti krotíme a učíme potlačovat jejich přirozenost výchovou, společenskými normami a konvencemi, děti začnou zapomínat, kdo opravdu jsou. Už neslyšíme věty jako: Já jsem dobrý, jsem nejlepší, maminko, mám tě tak rád… Naučili se to potlačit. Protože tolikrát kolem sebe slyšeli: To se nehodí, to se neříká, kluci nepláčou a neprojevují city, nejsou baby, holčičky mají být skromné, a tak dále. Můj syn dnes ještě do této kategorie nepatří, a proto dokáže říci větu: Mami, miluji tě až do vesmíru, nekonečnopadesátkrát. Vzpomeňte si na své děti, jaké byly, když byly malé. A pomožte jim znovu najít, znovu objevit, kým byly a kým doopravdy jsou. Můžete si pomoct MEDITACÍ NA PROPUŠTĚNÍ SVÝCH DĚTÍ.

 

MEDITACE NA PROPUŠTĚNÍ SVÝCH DĚTÍ.

Představte si své dítě. Dívejte se na něj, jak stojí před vámi. Bez výčitek, bez zklamání, bez očekávání, bez pocitu vinu. Pouze s láskou, nebo alespoň naprosto neutrálně. Dívejte se mu do očí a pomalu, tiše, ale důrazně mu řekněte: Dovoluji ti být, kým jsi vždy býval. Dovoluji ti být, kým jsi. Vracím ti tvé volby. Vracím ti tvou přirozenost, vracím ti tvou duši. Vracím ti tvou svobodu.

 

Dělejte tuto meditaci klidně i preventivně! A hlavně nechtějte svými dětmi naplnit svůj vlastní život: nepřišli sem proto, aby vám ho vykryli. Budete hrdí na sebe, že jste to dokázali a svým dětem dali nejvyšší dar: právo být samými sebou a svobodu. Protože nejdůležitější ve vztahu k dětem (ostatně stejně jako ke komukoliv) je láska bez podmínek.

A pokud se vám už stalo, že jste své dítě chtěli předělat podle sebe a vykrývat jím vlastní samotu, počítejte s tím, že se vám může vzbouřit a začít vás za to nenávidět. Jediná možnost léčby je pak pustit se pocitu viny a začít žít svůj vlastní život, osvobodit sebe i dítě, vrátit svobodu jemu i sobě.

 

-V jisté době děti taky začínají zlobit či se schovávat, nebo mají nějakou zdánlivě ničím nepodloženou změnu chování…

-Ano, a většinou se na ně za to zlobíme a snažíme se je řídit, ale ony v této době zpracovávají poznání smrti. Ptají se třeba: Maminko, budeš tu se mnou ještě dlouho? Maminko, my umřeme, ale snad za dlouho? Máš hezkýho pejska, a on ti stejně umře a ty taky, viď? Vidí smrt v každé pohádce… Karkulka a vlk, Jeníček a Mařenka… a cítí se ohroženy. Citlivější dokonce řeší, jak dlouho zůstane jejich duše v těle, a proč za nimi chodí mrtví… Neumí to vysvětlit, jelikož smrt zatím neznají. Takže se ptají jako třeba moje dcera: Kdo jsou ti lidi s těma holemi, co za mnou chodí a jsou tak daleko? Toto téma je pro dospělé taky velké tabu, nedovolujeme svým dětem rozloučit se s babičkami, dědečky… A přitom bychom měli svým dětem vysvětlit, že smrt je součástí života, že je to přirozený běh věcí. To je na samostatné téma, protože ze strachu ze smrti nezačínáme kolikrát ani žít. Někde hluboko v sobě si říkáme: Když nezačnu žít, nemůžu ani umřít... Co takhle zatím žít, než smrt přijde?

 

-Co bys ještě řekla k tématu Smrti?

-Smrt nám říká: Přijdu tehdy, kdy mám. Jsi jen pouhý lísteček na stromě. Který spadne, když přijde jeho čas. Ne dřív, ne později. Smrtí nic nekončí. Nepamatuješ se? Vždyť jsme se domluvili na tom, kdy to bude… Je to stálý koloběh. Nic nekončí, nic nezačíná… Jsem věčná. Jsem Královna smrti. Jsem tady. A s vděčností mi děkuj za každý den. Který tě nechám žít. A když přijde čas, vezmu si tě zpátky. Domů.

 

-Domov… To je další obrovské téma.

-Domov musíme mít v sobě. Když ho nenajdeme v sobě, nedokážeme si ho vytvořit nikde. Mnoho lidí neví, co jim vlastně chybí. Cítí se nenaplněni a ohroženi, chybí jim důvěra a pocit bezpečí. Nijak se jim nezavděčíte, ani vytvořením toho zdánlivě nejideálnějšího domova a zázemí. Nic z toho jim nestačí, dokud nenajdou domov v sobě, dokud si ho nepřetáhnou sem na Zem odtud, odkud jsme sem přišli a kam se zase vracíme, kam nás Smrt vezme zase zpátky. Zpátky domů. Tak proč se bojíme Smrti?

 

-Trochu jsme odbočili od tématu vychovávání dětí a jejich postupného dospívání… Můžeme se k němu vrátit?

-Jistě. Rodiče často chtějí zaplácnout své nenaplnění, prázdnotu a svůj volný čas a získat radost ze života skrze svoje děti, což se jim i často zhruba do jejich 12-15 let daří. Prostě do začátku jejich dospívání. Kdysi to bylo o něco později, dnes dřív. Děti tady ale nejsou pro naše rozmary. Dusíme je i sebe. Dáváme jim nesplnitelný úkol. Dusíme je svými požadavky. Jsme na ně stále napojeni pupeční šňůrou, i když už dávno umějí jíst ústy. Potřebujeme odstřihnout jejich závislost na nás a naši závislost na vlastní matce.

 

-Jak se to dělá?

-Tady hodně pomáhá MEDITACE NA USTŘIŽENÍ PUPEČNÍ ŠŇŮRY.

 

MEDITACE NA USTŘIŽENÍ PUPEČNÍ ŠŇŮRY.

Představte si stříbrnou nebo zlatou pupeční šňůru, se kterou jste spojeni se svojí matkou nebo se svým dítětem a kterou chcete ustřihnout. Vnímejte ji, jak pulsuje v prostoru a času. Představte si vhodný nástroj a vezměte ho do ruky: zlaté nůžky, nůž, pilku… Cokoliv, co vám přijde vhodné. Připravte se na to, že šňůra může být pevnější, než si myslíte. A že tento zdánlivě snadný úkol může být mnohem těžší, než myslíte. A že budete muset vytrvat. Nebo ho zopakovat i několikrát. Zapojte všechnu svou představivost a sílu. A udělejte to. Teď!

 

-Dostáváme se tedy postupně k dospívání…

-V období mezi 6 a12 rokem nás děti ještě potřebují, ale už začínají vidět a všímat si i jiných modelů, než jsou obvyklé v jejich vlastní rodině. Vidí správné i nesprávné modely a samy vybírají, pro jaký se do budoucna rozhodnou.

 

-Co mám dělat, když se bojím, že si vyberou nějaký špatný model?

-Pomůžou ti vhodně vybrané afirmace. Třeba:

VĚŘÍM SVÝM DĚTEM, ŽE SI VYBEROU JEN PRO NĚ SPRÁVNÉ VZORY.

DŮVĚŘUJI SVÝM DĚTEM.

VĚŘÍM V JEJICH SPRÁVNÉ VOLBY.

Což nemusí být samozřejmě v souladu s tím, co si představujeme my jako rodiče, v souladu s našimi přesvědčeními. Ale v této době je velmi důležité jim na to dát prostor. Čím více modelů, čím více vzorů, tím větší výběr. Je tudíž správné pobýt s babičkou, pobýt ve školce, být s kamarády, ve skautu, ve sportovním oddílu, číst knížky… I knihy a filmy obsahují různé rodičovské modely. A právě v téhle době je dobré poznat i jiné rodičovské modely než ty, co máme doma. Třeba i ne úplně funkční. Děti by měly vědět, že jsou i takové – třeba rozvedené rodiny, neúplné rodiny, dětské domovy. Pochopí, jaké mají štěstí, když ta jejich rodina funguje. A můžou být za to vděčné. Pokud se těmto otázkám vyhýbáme, nebo taková fakta před dětmi tajíme, už tady se dostáváme do tabu, už tady jim ho vytváříme. Rozvody, smrt jednoho z rodičů nebo nedejbůh obou jsou taky součástí života, jsou normální, i když nepříjemné a těžké, někdy se prostě stanou. Kdy naše děti na něco takového připravíme, když se před nimi budeme tvářit, že nic takového neexistuje? Jak se s tím pak vyrovnají, třeba i mnohem později, v dospělosti, když se jim něco takového pak náhodou stane? Když o něčem nemluvíme, zůstáváme v tabu, kde se nemluví o smrti, o tom, že někdo nemá tatínka, nebo že maminka se o dítě nestará. Jakákoliv tabuizovaná témata nás ale vždy dostihnou a vymstí se nám. Nechávají na nás nějakou stopu. Jedné z mých klientek se narodilo mrtvé dítě. Pak se jí narodil zdravý syn. Ten o předchozím dítěti, o svém mrtvém bratříčkovi, vůbec neví, protože maminka nevěděla, jak mu to říct – jelikož smrt je u nás v dnešní době tabu. Když mám tuto situaci zpracovanou, tak normálně svému synovi řeknu: Měla jsem miminko, které mi zemřelo. Když ji nemám, tak neřeknu nic a můj syn vůbec netuší, proč se o něj bojím víc, než jiné matky. Přitom stačí říct, proč to dělám, proč se tolik bojím. Docela by si vydechl. Pochopil by situaci a přijal by ji jistě jinak. Takhle může začít svou matku nenávidět. Přílišný strach o děti má často za důsledek to, že nás začnou nenávidět – protože je tím strachem dusíme, paralyzujeme, ničíme. Pokud se chtějí zachránit, nezbude jim často jiná obrana než právě nenávist, útěk a násilné odpoutání se. Nebo dokonce smrt.

 

-Co se děje mezi 12 až 18 lety?

-Naše děti začínají poznávat samy sebe. Poznávají vlastní existenci, jsou hodně zmateny. Setkávají se svou sexualitou. Mění se jim tvary, a je pro ně často těžké přijmout své nové tělo. Taky jim to většinou neulehčujeme. A přitom právě tehdy bychom měli své děti podpořit. Říkat jim: Sluší ti to. Přijímám tě. Většina rodičů se ovšem sexuality svých dětí děsí. Ty otěhotníš! Ty přivedeš nějakou do neštěstí! Hlavně nepřiveď domů černocha / cikána / Araba! Zkazíš si život! Bude z tebe homosexuál! Vypadáš jako kurva! A taky se o ně bojíme… Někdo ho/ji zraní! Někdo mu/jí ublíží! Co když spáchá sebevraždu z nešťastné lásky? Zkrátka malé děti, malé starosti. Vždyť to znáte. Matky mají problém především se sexualitou svých synů a otcové se sexualitou svých dcer. Otcům dospěly jejich princezny a už to nejsou ty nevinné holčičky. Už nejsou jejich! Dokonce je divné vzít je na klín. A pokud tuto změnu nepobereme a nezpracujeme, mají problém ony i otcové. Neuvolní se tím vedle dcer místo pro jejich partnera. Maminkám zase dospějí jejich mazánkové a je to to samé v bleděmodrém.

Někdy ovšem ale matky nedovolují dospět svým dcerám a otcové svým synům. Nechtějí přijít o roli alfa samce nebo alfa samice, která rozhoduje o otěhotnění jiných samic ve smečce. Nechtějí se vzdát role nejsilnější samice nebo samce. Taková je příroda. Ale je dobré to vědět. Že to vychází z pocitu teritoriálního ohrožení, které máme někde hluboce v sobě instinktivně ukryto a které jsme zdědili po zvířatech. My už ovšem zvířata nejsme… nebo ano?

Tyto rodiče si koledují o to, že je jako zvířata budeme muset přemoct v přímém agresivním boji a vyhnat ze smečky, jak to dělají lvi se svým bývalým vůdcem…

Proto je potřeba dovolit svým dětem dospět, a pokud nám to nedovolí naši rodiče, dovolit to sami sobě. Říct si a říct jim: Mami, jsem už dospělá / dospělý. Dovol mi žít svůj život a založit svou rodinu. Už nejsem malá / malý. Už nejsem dítě. Potřebujeme své rodiče sesadit z trůnu dřív, než bude pozdě. Abychom mohli začít žít svůj vlastní, dospělý život. Když se to neudělá, může to mát odstrašující důsledky. Člověk se toho ale samozřejmě bojí. Bojí se nejistoty, kroku do neznáma. Jak to mám teďka dělat, když můj táta najednou už není všemocný Bůh? Dovolte svým dětem včas přijmout do života i jiné autority, než pouze sebe jako rodiče. Jinak si vás příliš zbožští a nebudou vás moct přerůst. Dovolte svým dětem, aby vás přerostly. Jinak se dostanou do depresí, že nikdy nebudou dost dobré. Budou si říkat: Nikdy nebude jako moje matka, tohle nikdy nedokážu, nikdy nebudu tak šikovný jako můj otec… Obecně to znamená: Nikdy nebudu dost dobrý… pro sebe sama. Je to jeden z hluboce ukrytých důvodů neplodnosti, která zdánlivě nemá žádnou konkrétní medicínskou příčinu. Pro dospívající děti jsou vhodné afirmace:

DOVOLUJI SI SESADIT SVÉ RODIČE Z TRŮNU.

MŮJ OTEC NENÍ BŮH.

MÁ MATKA NENÍ BOHYNĚ.

JSME SI ROVNI.

PROSÍM, AŤ NA MÉ TRŮNY NASTOUPÍ PRAVÉ PRINCIPY MUŽSTVÍ A ŽENSTVÍ.

DĚKUJI ZA NĚ A ŽÁDÁM JE: VEĎTE MĚ, PROSÍM.

Vaše děti se stávají dospělými. A vy jako děti můžete svým rodičům poděkovat za to, že doteď vzali na sebe roli vašich bohů… a že jste měli ke komu vzhlížet. Teď je ale čas na změnu. Na odpoutání se od svých rodičů. Teď konečně můžete volně přijímat vlastní názory, myšlenky a principy. Můžete volně dýchat. Žít po svém. Svoboda. Hurá! Pro mě i pro mé rodiče. Pro obě strany. Je to vždycky vzájemné! A v důsledku i pro moje potenciální, budoucí děti… Prostě skončil čas omezeného teritoria, ve kterém se mé dítě má / může pohybovat. Dovoluji mu najít si to vlastní, své, nové, to za obzorem. Je to těžké pro obě strany. A proto to chce hodně víry, naděje a důvěry. Ale naše děti jsou silnější, než si myslíme. To jen my je často vidíme slabé. Navíc nejsou naše a mají právo na svůj život. Je dobré vědět, že své děti nevlastníme. Dětem to přináší nejen svobodu, ale i zodpovědnost za své jednání. A do té se mnohým často nechce… Proto se některé raději schovávají za máminu sukni, za tátovy peníze, do bezpečí mama-hotelu, a zůstávají tam i do třiceti, když už dávno nejsou i dětmi a přitom stále bydlí s rodiči a v nejhorším se jimi i nechají živit… Největším projevem lásky,  i když to tak zdánlivě nevypadá, je své děti pustit do světa. Vyhodit z hnízda. Říct jim: Ty to zvládneš. Jen běž. Můžeš. Musíš. Nepomůžeme jim, když jim zázemí budeme dopřávat i nadále, tehdy, kdy už si dávno měli budovat vlastní. Protože do kolika let se budou u nás schovávat? Do třiceti? Čtyřiceti? Padesáti? Nebo do smrti? Není to o tom, že se svých dětí zříkáme, nebo že bychom je nepodporovali. Ale vedeme je k samostatnosti. Dělejme to, i když se brání.

 

-Pak je jim osmnáct a výš…

-Tehdy si uvědomují svou dospělost a učí se být partnery. A pak se v dalším stádiu stávají samy rodiči a předávají dál všechny své nabrané zkušenosti. Proč o tom tolik mluvím? Protože často se v někde v těchto časových úsecích zasekneme, když své rodiče nesesadíme z trůnu. Zůstanou pro nás příliš velkými autoritami. To nám přináší problémy na všech úrovních, třeba v práci se šéfem, který mi zrcadlí přílišnou autoritu, nebo jako žena nemůžu otěhotnět… Nebo i když se to technicky povede, nedokážu být matkou psychicky, mám strach, že nejsem dost dobrá matka, že neumím dát tolik lásky, kolik bych chtěla, neustále se srovnávám s vlastní matkou, a tak dále. Pokud to pro nás neudělají naši rodiče, pokud nás nepropustí, je potřeba přijmout zodpovědnost za sebe a udělat to zpětně. Projít si každý zmiňovaný časový úsek 0-6, 6-12, 12-18, 18 a víc let a zkontrolovat, jestli jsme se někde nezasekli. A pokud jo, tak to zpětně vyřešit. Neznamená to, že ve svém životě neděláme chyby. Děláme, a proto nemůžeme nic vyčítat ani svým rodičům. Když některé věci nesplnili. Je na nás, abychom si to zpětně nahradili sami. Nebojte se, jde to.

 

-Opravdu jde takové věci udělat i zpětně? Vyléčit minulost?

-Čas a prostor v těchto ohledech neexistuje, všechno je tady stále. Lze si vyplnit své časové úseky i zpětně. Vždyť to znáte a určitě jste slyšeli podobné příběhy: máma mi umřela v osmi letech, a já dosud trčím v těch osmi letech a lituji se, že ji nemám a jsem celý život sama a opuštěná. Vězím stále v těch osmi letech, i když už od té doby reálně uplynulo třeba padesát… Tak jaký čas? A jaký prostor? Bylo to třeba na jiném kontinentu… Od té doby jsem se přestěhovala třeba do Ameriky… Není východiskem se litovat a setrvávat v utrpení daného, reálně dávno uplynulého okamžiku. Kdykoliv se ale do něj můžeme vrátit a vyléčit ho. Nepřijetí přijetím… Ztrátu můžeme nahradit naplněním, ublížení láskou, smutek radostí… Často mi chodí klienti nesmíření se ztrátou blízkých. Chodí se smutkem, že jim jejich blízcí, o které přišli, chybějí. Ať už od té doby, co odešli, uběhlo třeba i 30 let. Toto se často podepisuje fyzicky na těle, na pravém rameni. Je to lpění na mrtvých. Či obráceně strach mrtvých propustit pozůstalé.

 

-Tohle velký obecný problém… Jak se dá řešit?

-Lidé, kteří ztratí své nejbližší, třeba partnera, mívají často pocit viny, že žijí dál. Kdyby se ale zeptali svého mrtvého manžela nebo manželky, většinou by jim odpověděli: To nevadí, že žiješ dál! Já chci, abys žil / žila dál! Smrt není řešení. Mrtví si přejí, abychom byli šťastni. Pokud ne, tak ještě nejsou za hranicemi, za řekou, tam, kam patří, tam, kde mají být. Ale často je to právě proto, že je držíme my sami. Nebo oni sami něco nedořešili. A v našem velkém oslabení se může i stát, že nás obsadí. A to i úplně cizí mrtví. Zbloudilé duše. Nemusíte se ale bát. I z toho je cesta ven. Pomůže vám RITUÁL NA POSLÁNÍ ZBLOUDILÝCH DUŠÍ TAM, KAM PATŘÍ.

 

RITUÁL NA POSLÁNÍ ZBLOUDILÝCH DUŠÍ TAM, KAM PATŘÍ.

Máme 3 možnosti.

1. možnost:

Poprosíme je, ať odejdou. Řekneme nahlas nebo v duchu:

Žádám, odejděte, prosím… Odejděte v míru tam, kam patříte… Už nejste mojí součástí… Děkuji vám za to, co jste mě naučili. Už vás nepotřebuji. Už můžete jít. Jste svobodni, jste volní.

2. možnost:

Ta je vizuální. Zavřeme oči a postavíme jim v duchu mentální světelný most na „druhou stranu“. Dojdeme s nimi na začátek, najdeme pro ně na druhém břehu někoho, kdo na ně bude čekat, někoho dřív zesnulého, koho měli rádi, s kým by se chtěli sejít, komu důvěřují, pokud potřebují jeho pomoc a podporu. Vždycky se někdo takový najde. Duše pak odchází tam, kam patří. Vysvětlíme dané duši, že už sem nepatří a že je čas odejít a konečně se shledat s milovanou maminkou, dědečkem, synem, nebo manželem… Poděkujeme za všechno, co nás naučili v době, když na nás ulpívali, jelikož i oni nám tím něco přináší… Nejsou s námi jen tak. Zeptáme se, jestli nám potřebují ještě něco říct arozloučíme se. Necháme je přejít přes most, díváme se, jak si je přebírají jejich blízcí, můžeme jim i zamávat, ale na most sami nechodíme, otočíme se a odcházíme.

3. možnost:

Vezmeme stříbrnou minci, třeba pětikorunou, a požádáme Chárona jako převozníka přes řeku Styx, o převezení těch, kteří na nás ulpívají, nebo které jsme dosud nepropustili. Sami se podíváme, kdo sedí v lodičce a rozloučíme se s ním. Podáme Cháronovi minci, a necháme je odjet na druhý břeh. Minci si ponecháme ještě 7 dní v své blízkosti. Uvědomujeme si jejich lehkost poté, co se dostávají na druhý břeh. Už vědí a rozumí všem souvislostem. Tohle je teprve dohra. Vše je v pořádku, tak, jak má být.

 

Není třeba setrvávat v říši živých a ulpívat na nich. Někteří mrtví totiž vůbec netuší, že jsou mrtví a proto na vás ulpívají. Stejně tak jako vy nevíte, že na vás ulpívají. A je dobré jim to vysvětlit. Ale všechno je, jak má být. Když přijde čas, tak se to dozvíte a vyřeší se to.

Pokud vám ale umřel někdo opravdu blízký, třeba nečekaně, například v autonehodě a vy jste zůstali naživu, je pochopitelné, že máte pocit viny. Tehdy je dobré zapojit pud sebezáchovy místo sebedestrukce. A říct si: Já to přežil/a, já žiji. Andělé stáli při mně a zachránili mě. Přežilo to i mé tělo (a mé budoucí, potencionální dítě). Přežila to i má budoucnost. Život jde vždycky dál. Je jen na nás, jestli ustrneme, odmítneme ho, nebo jestli mu dovolíme prouditdál.

 

A teď na závěr něco příjemného: MEDITACE NA VNITŘNÍ DÍTĚ, na dítě v sobě, které často zapomínáme.

 

MEDITACE NA VNITŘNÍ DÍTĚ:

Pohodlně se posaďte a zavřete si oči. Soustřeďte se na oblast podbřišku. Místo, kde jsme byli všichni schovaní u maminky a čekali, až se vyvineme natolik, že půjdeme na tento svět. Představte si sebe, své vnitřní dítě jako několikadenní miminko a pokuste se vcítit do něj. Jak mu je? Cítí se v bezpečí? Či samo? Důvěřuje své matce? Svému okolí? Zeptejte se sebe… jako malého miminka, jak se mu daří? ...

Pokuste si zapamatovat pocit či potřeby miminka, či čím vás překvapilo... Pochovejte ho, pokud o to stojí. Dejte mu aspoň v této myšlence to, po čem touží. Teď se pomalu posuňte o pár roků dál a představte si sebe v období asi 4 let. Posaďte se k psacímu stolu. Na stole je spousta věcí ke tvoření. Nůžky, papír, pastelky, korálky či modelína… spousta jiných hraček… autíčka i vláčky. Dívejte se co toto dítě zaujme a nechte ho tvořit. Zapamatujte si, co ho bavilo nejvíce. Nyní se zeptejte svého vnitřního dítěte, jak se cítí. Jak se máš? Co ti chybí a co bys ode mne potřebovalo? Pohoupat na houpačce? Postavit bábovku? Dopřejte mu to. A teď se s ním s láskou rozlučte, a pokud budete chtít, slibte mu, že se k němu budete vracet. Vždyť jste to právě vy, kdo potřebuje hravost… radost ze života… spontánnost… ve svém životě. Teď se pomalu začněte vracet zpět do tady a teď a pomalu si otevřete oči.          

A PAK NĚCO PĚKNÉHO VYTVOŘTE, NĚCO PO ČEM TOUŽÍ VAŠE VNITŘNÍ DÍTĚ!

 

LÉČIVÉ AFIRMACE:

Žiji svůj vlastní život.

Přijímám zodpovědnost za svůj život a pouze za svůj život.

Dovoluji si dělat chyby. Díky nim se učím.

Mám vlastní volby.

Všichni jsme si rovni.

Mám se rád(a) a zasloužím si pro sebe to nejlepší.

Svůj život řídím já. Mám ho ve svých rukou.

Pouštím se svých strachů.

Žiji tady a teď.

Přijímám bezpodmínečnou lásku.

Jsem součástí všeho.

Vzdávám se všeho posuzování, odsuzování, kritiky a obviňování.

Vzdávám se všech očekávání.

S láskou ponechávám ostatním jejich pravdy a já si ponechávám svou.

Vina neexistuje.

V každém okamžiku svého života dělám jen to nejlepší, co umím.

Důvěřuji životu, důvěřuji sobě.

Jsem v bezpečí. Jsem chráněný/chráněná.

Pouštím se minulosti a odpouštím.

Odpouštím a jsem volná.

Každou zkušenost proměňuji v příležitost.

 

Ptala se: Hana Cielová.

 

 

 

VNITŘNÍ ZÁMĚR.

 

SEMINÁŘ NA TÉMA: PARTNERSTVÍ – LÁSKA (10.-11. III. 2012)

 

Reakce účastníků na tento seminář:

 

„Vandi, já nemám slov. Slova došla. Nastupují činy a pravé pocity. A už se nejde vrátit. Děkuji.“

 

„Vandi, jsem vděčná a šťastná, hýčkám si svůj klíč (pozn.: na semináři si účastníci vraceli pomyslné klíče od vlastního srdce, které v minulosti rozdali někomu jinému) a svá srdíčka a skládám se znovu, jsem křehká a slabá ve veliké síle a svobodě. A střídavě děkuji tobě, Bohu, sobě… všem za to zrcadlení toho, kdo jsem, jak to mám a co chci a za podporu, které se mi tentokrát dostalo ve velké lásce. Nečekala jsem, kolik mám obran v partnerství, ale také kolik nenaplňovaných tužeb, a jdu s tebou do činů 24 hodin denně dělat to, co chci já.“

 

Tomuto semináři předcházely poměrně dramatické události. Nejdřív jsem měla dopravní nehodu. Zezadu do mého auta narazila svým autem neznámá paní. Z ničeho nic, když jsem stála na semaforu, na červené. Ani ona sama to nechápala. Přemýšlala jsem, co to má znamenat. Jestli se mám se začít zlobit, nebo se pokusít najít, co mi to mělo říct? Celý týden jsem měla také tak velké bolesti zad, že jsem musela chodin na akupunkturu, abych se vůbec mohla bhýbat. Těsně před seminářem jsme s mou paní doktorkou vydedukovali, že tohle všechno jsou znamení, která mi mají říct jediné: „Kryj si záda“. Věděla jsem, že jdu to tohoto semináře velmi otevřená a najednou jsem pochopila, že lidi, kteří nejsou v pokoře, účastníci, kteří by mě chtěli jen využít, vyždímat jako hadr a zahodit, tak ty se prostě musí na poslední chvíli odhlásit. A tak se i stalo. Ale má velká slabost, způsobená únavou a stracem a přílišným respektem k tomu, co jsem na semináři chtěla otevřít, mi přinesla k bolestem zad ještě i laryngitidu. Ráno před začátkem semináře jsem si vůbec nebyla jistá, jestli to dám. Dosedla jsem na židli před skoro třiceti (?) lidmi se slovy: „Neplaťte mi, ještě nevím, zda se může dnešní kurz vůbec uskutečnit. Necháme to běžet. Možná dnes uděláme jen kousek, možná jsem se spletla a nemám právo zasahovat do něčeho tak křehkého.“ Rozhodla jsem se prostě žít jen přítomným okamžikem a sdílet ho. V tu chvíli nebylo pro mě důležité, co na to řeknou, důležité bylo nezaprodat se – a to nejen teď, ale už nikdy. V tomto duchu – už nikdy se nezaprodat a posbírat všechny čísti sebe sama - nakonec proběhl i celý seminář. Jeho účastníci respektovali přítomný okamžik. Po první přestávce však všichni rádi a rychle zaplatili. Takže to všechno mělo nakonec pozitivní efekt. Začali si více vážit, že tu dnes jsem, a to místo vlastního polemizování o tom, jestli tam mají být nebo ne, jestli jim seminář něco přinese a dá, nebo ne. Jak už konec-konců každý seminář zdůrazňuji. Všem účastníkům vždy říkám: „Pusťte se těchto malicherností a soustřeďte se jen na důležité věci. Ušetříte si sílu a udržíte směr toho, co chcete získat. Opakujte si v duchu: „DRŽÍM SE SVÉHO ZÁMĚRU.“    

Tento kurz, ostatně jako teď už každý, se vyvíjel sám. Stalo se to pravidlem. Já se jen dívám. Sleduji, co se mi děje, jak se cítím… a přicházejí mi informace (od Universa, nebo chcete-li od Boha) o základních zákonech daného tématu.

A tak tady vyvstala témata jako aliance, strážkyně dveří mého srdce, odvaha kontra zbabělost či slabošství, emoce a komunikace, šrouby a matice… Tančili jsme tanec na téma, kde si blokuji důvěru, nechali se inspirovat písní Richarda Pachmana či korejskou šamankou Hiah Park a technikou masáže láskou, kterou používá na svých seminářích… A já jen sledovala, v jakém pořadí se jednotlivá témata budou objevovat. Pořadí se vždycky vyvine samo…

Zjistila jsem na tomto semináři spoustu věcí. Za nejdůležitější bod považuji v současnosti udržení si svého záměru. Strašně rychle si ho totiž necháváme vzít. Na tenhle seminář přišli jeho účastníci s různými záměry. Chci se s vámi o ně podělit a ukázat vám ty nejdůležitější:

 

Okolnosti nám často náš záměr zastiňují. Nejčastější výmluva je, že máme moc práce. Často taky posloucháme lidi klem sebe, kteří nám říkají: „Co pořád máš?“ „Co se ti pořád nelíbí?“ „Koukni, jak žijí jiní!“ To ale možná stačí tomu, kdo to říká. Pokud já sám nejsem spokojený / spokojená, je to na mě, musím si zamést před vlastním prahem a držet se svého záměru. Pomáhá v tom afirmace: „Pouštím se všech malicherností a soustřeďuji se pouze na důležité věci.“  

Představte si to takhle. Jdete po své cestě ke svému cíli a někdo na vás huláká: „Tam nechoď! Jdeš špatně! To není potřeba!“ Vy ale zůstanete u svého záměru a soustředíte se jen a pouze na to, co je důležité. Pak všechny otazníky kolem vaší cesty zmizí. Nebudou vám ubírat sílu potřebnou ke splnění vašeho záměru.

 

VNITŘNÍ DÍTĚ.

 

Meditace na vnitřní dítě, kdy si zavřeme oči a podíváme se svým vnitřním zrakem na to, jak se ten klučík či holčička uvnitř nás mají, může být někdy i dost dramatická. Jeden z mých učitelů uváděl oblíbený příklad, kdy jeden z klientů uviděl příšerně vzteklé díte, vyzbrojené samopalem či plamenometem, jak na něho míří a křičí: „Kde jsi byl tak dlouho?!“ Já bych ráda uvedla jiný příklad. Paní Jana viděla své asi šestileté vnitřní dítě, malou holčičku, jak se balí a nasedá na koně a odjíždí do světa. Ani se jí příliš nechce, ale má pocit, že musí, že je to její povinnost… Svět je ovšem pro tak malé dítě ještě příliš velký, měla by ještě zůstat doma. Proto jsme Janě poradili, ať řekne své holčičce: „Ještě není čas. Ještě není čas odcházet. Zůstaň doma. Zůstaň tady. Nikam nemusíš.“ A holčička sesedne z koně a začíná si znovu hrát… Vrací se do bezpečí, jistoty, lehkosti a bezstarostnosti. Tak, jak by to děti měly mít.

A výsledek? Paní Janě dochází, že stále kočuje, nikde není doma a protože zkrátka vyrazila do světa příliš brzy, tak ač je jí dnes čtyřicet, stále bloudí ve velkém světě…  A že celý život dělá vlastně něco, co ji vůbec nebaví.

Pokud je naše vnitřní dítě správně ošetřeno – a to může trvat třeba i půl roku, během kterého bude stát o to, abyste se k němu vraceli, a to třeba i fyzicky, v malování, hraní si, nebo třeba houpání na houpačce a podobně - přijde i v reálném životš nový pocit, nový úhel pohledu na věčný kolotoč povinností, práce, nutnosti. Vždyť i tohle všechno se dá dělat s dětskou lehkostí, spontánností a bezstarostností. Je mnoho zraněných vnitřních dětí, které sídlí v našich podbřišcích a díky tomu se u nás vyvíjejí různé gynekologické problémy či bolesti.

Když se já sama občas zeptám svého vnitřního dítěte, jak se má, co mu chybí a co by chtělo, dostávám často stejnou odpověď, které se dnes už směji. Moje vnitřní dítě mi totiž obvykle řekne: „Už zas to moc dramatizuješ!“ „Nic není tak důležité…“ „Netvař se tak nepostradatelně!“ „Zvolni, zlehči to, pojď si hrát!“

Viděla jsem u svých klientů také ztracen vnitřní dítě, bloudící v lese, ve tmě, v beznaději, v začarovaných kruzích, hladové a zoufalé, třesoucí se zimou. Jsou to naše traumata dětství, a naše vnitřní dítě zrcadlí naše pocity z tohoto období. Tehdy je potřeba naše vnitřní dítě upokojit. Dát mu najíst, napít, dát mu domov, vzít ho do náručí, všímat si ho. Z dětství často pramení naše pocity zrady, křivdy… Nebyli jsme dostatečně pochváleni, naši rodiče nebyli na nás dostatečně hrdi, nevšímali si nás… Ale najde se i jiný extrém, kdy máme rodiče příliš dokonalé, alespoň z našeho pohledu, a říkáme si: „Nikdy se svému otci / své matce nevyrovnám, nikdy nebudu jako on / jako ona…“

Není ovšem třeba se jako rodič vinit za traumata našich dětí. Když budou chtít, tak si nějaký důvod k trápení najdou vždycky – a když nebudou chtít, tak ho nenajdou, i kdyby jich bylo na tisíc.

Co pro to můžeme udělat my, jako rodiče, abychom takpovým traumatům zabránili? Jleikož jsou naše děti součástí naši reality, můžeme v ně věřit. A tato důvěra pak bude a odzrcadlí se v naší realitě. Já věřím svým dětem, že se rozhodly si život užít. Že se rozhodly pro krásný život plný lásky, pochopení, naplnění, štěstí, zdraví… A věřím, že je v tom mohu podpořit.

Vždy přijdou pochybnosti, ale to k životu patří. Jde jen o to, jak se k nim postavíme. Pokud jim podlehneme, jaká pak bude naše realita? A jaká bude, když se rozhodneme nepodlehnout? Zní to sladce, ale tak to je. opravdu je to tak jednoduché. Že vše, co je uvnitř mě, se zrcadlí navenek.

 

PŘIJETÍ.

 

Co by udělala Láska, to přijímám.

 

Mezi vším, mezi veškerou harmonií bytí je tenká hranice. A často nevíme, jak se zachovat. Co přijmout a co odmítnout. Kdy už se mám ohradit, že se mi klient odvolal na poslední chvíli, a kdy to s láskou přijmout. Stává se mi to. Že právě kvůli empatii a přílišnému pochopení dochází i k tomu, že se neohradím ani tehdy, když už bych měla. Pomohla mi v tom velice Bohyně zranění, Vadžrajogíni. Když jsem dala jedné skupině klientů přečíst báseň, která tuto bohyni vzývá a opěvuje, některým z účastníků z toho nebylo dobře. Je totiž velmi silná. Tak jsem ji před ně postavila fyzicky, v zastoupení jedné z přítomných žen. Když si pak před ni stoupl jeden z klientů, zoufalý a pokřivený v důsledku svého obrovského vnitřního zranění, nevěděl si s ní rady. Byla na něj příliš mocná, příliš bojovná, příliš zraňující. Ale vše má svůj rub i líc. A tak jsem vedle ní postavila její protipól, její protiklad, plný soucitu. Často se stává, že až když člověk vidí něco jako celek, až tehdy je schopný to přijmout. Protiklad Bohyně, její druhá část byla nádherná a on uviděl, co vše mu Bohyně zranění přináší nebo přinést může. Žijeme tady na Zemi v duálním světě a nemůžeme se tvářit, že existuje pouze jeden pól. Tedy můžeme, ale to budeme žít ve lži nebo v iluzi. Což taky často děláme. Pak nás ale často čeká kruté vystřízlivění…