Snažila jsem si věci nechat projít hlavou a uspořádat je nějak. Šlo to ztuha. Spousta věcí se mi pořád zdá být hodně živá. Byla bych moc ráda, kdyby mé poznámky nevyzněly jamko nějaké mentorování. Mám toho docela dost za sebou, takže určitě nespadám do kategorie těch, kdož jsou chytří jak rádio jen tak pro nic za nic.  

 

Proč zrovna já jsem se dostala do takových potíží?

Ta otázka vůbec není od věci, když se vezme ze správné strany a začnu se ptát sama sebe, co jsem dělala jinak než ti, kteří potíže nemají. Tak jsem se, ač dost nerada, dostala k poznání/prohlédnutí a uvědomila si třeba, jak jsem vůbec nemyslela na sebe, nestarala se o sebe a vyčerpávala své síly až nad možnost jejich obnovení. Hlavně, abych nebyla sobecká, že. A většinou to po mně nějaké oběti nikdo ani nechtěl! (Nechci naplno říkat, že jsem byla tak trochu hloupá, ale vlastně je to tak. Už vůbec nerada si přiznávám že jsem svým chováním vlastně ukazovala, že si nevážím sama sebe) Takové poznání člověka poměrně dost zasáhne, protože se díky němu bortí dlouho zažitá životní schémata. 

 

Je potřeba začít na se sebe (víc) myslet a umět udělat radost sám sobě něčím, co dělám jen pro sebe. Není to vůbec tak jednoduché, jak to vypadá, a není to ani záležitost jednoho týdne, ale jde to. Nikomu netvrdím, že se ze mě stal úplně jiný člověk, místy sama sebe nachytám na hruškách v situacích, v nichž si bez nějakého ospravedlnitelného důvodu myslím, že si na sebe mám naložit více než ostatní kolem.        

 

Taky tu radost si už umím dělat. Jen jsem ještě zjistila, že jisté nebezpeční v prožívání radosti spočívá v kazisvětech v našem okolí. Ti, ať už vědomě nebo nevědomě (ale to důsledky jsou stejné), dokážou svým chováním nebo třeba jen poznámkami na našem pocitu štěstí a radosti dost výrazně negativně popracovat a pěkně nám ubližovat. Zvlášť mistrně nás mohou zasáhnou lidé blízcí. Pak je otázka, co s tím? Povznést se nad věc. Třeba, ale to jde jen do jisté míry. Pak nezbývá nic jiného, než tu určitou osobu ze svého okolí odsunout. Opět vím, o čem mluvím. A trvalo mi hodně dlouho, než jsem k takovému kroku našla odvahu a sílu, přestože jsem dlouho věděla, že jinak se dále neposunu.   

 

Teď k jinému, a podle mě škodlivému, pohledu na otázku proč zrovna já? Jinými slovy, čím jsem si to zasloužila? Je to vlastně otázka podporovaná často okolím, které se obdobně ptá: proč zrovna ty? Sice to tak nevypadá, ale takto položená otázka je dost nebezpečná. Vede k sebelítosti a úvahám o spravedlnosti života a světa. Ty ale nemohou být a nejsou spravedlivé, protože by pak všechno kolem nás bylo předvídatelné. Jsme přece dost rozumní na to, abychom věděli, že pouhé konání dobra nikomu zdraví nezaručí. Proto pryč s řečmi typu: Přispívám na charitu/krmím v zimě sýkorky/mám psa z útulku, tak jak je možné, že mě tohle ….. postihlo? 

 

Cesta existuje 

Přemýšlela jsem o tom, zda slovo cesta jen ten správný výraz. Snažila jsem se najít trefnější pojmenování, ale přiznávám, že jsem na nic lepšího nepřišla. Napadlo mě třeba řešení problému nebo prostě jen hledání řešení, protože to zní nějak definitivně a dává pocit  konečnosti, což po nalezení cesty nenastává, protože ji přece hledáme proto, že po ní chceme jít dále. I když se třeba na chvíli zastavíme nebo dokonce musíme trochu couvnout, abychom se lépe rozjeli.

Jako významově nejbližší pojmenování našeho úsilí zvaného hledání cesty by se snad pro někoho ještě mohlo jevit hledání východiska.

 

Zůstávám ale u hledání cesty s přesvědčením, že dokud tady jsem, cesta taky nějaká je. Já se musím přičinit o to, aby se mi kráčelo dobře. Když už jsem se dostala do potíží, je pomoc okolí nejen vítaná, ale hlavně potřebná. Sám člověk urve hodně, ale spíše se strhne.

 

Jestliže člověk hledá pomoc u někoho, o kom si myslí, že mu pomůže, pak v nalezení cesty alespoň někde v hloubi duše věří. 

Jen je důležité obrátit se na ty správné pomocníky a hlavně si nemyslet, že nám cestu najdou pěkně sami a my si zatím budeme někde v koutku lízat rány, litovat se a čekat se založenýma rukama.

 

A tom, kdo jsou ti správní pomocníci,  si musí rozhodnout každý sám – důvěra a víra v ně je to nejdůležitější. Může jít také o věc vnitřního vývoje a své prvotní pomocníky můžeme po čase doplnit/vystřídat jinými. A nemusíme to přitom brát tak, že jsme je odhodili jako použité zboží. Prostě jsme se posunuli dále. Ohleduplnost pro tuto chvíli pusťme pokud možno z hlavy. Navíc, pokud to naši pomocníci s námi myslí dobře, nebudou své odsunutí brát jako křivdu.

 

Dost důrazně bych ale doporučovala z okruhu těch, kterým chceme „naložit nejvíce“, odsunout bokem své nejbližší. Jsou naší situací zaskočeni daleko více než my a jejich touha nám pomoct (a hlavně honem honem) nemusí odpovídat tomu, co vlastně potřebujeme. A to už nemluvím o tom, že mohou způsobit potíže i sami sobě - ve snaze vzít část našich potíží na sebe. Tak to ale nefunguje, potíže se nedají nijak rozložit mezi více lidí tak, aby se všichni v průměru dostali na snesitelnou mez.    

 

Z vlastní zkušenosti radím neodsuzovat ty ze svých blízkých, kteří se k nám podle našeho momentálního soudu nechovají tak, jak bychom si představovali (ať už jsou přehnaně ochranářští nebo lítostiví  nebo se naopak chovají tak, jako by se vůbec nic nedělo). Ne každý (a spíše jen málokdo) je schopen takové empatie, aby dokázal nepřetržitě odhadovat naše nálady. A ruku na srdce, jaké empatie bychom byli schopni my v okamžiku, kdy by se dostal do podobných potíží někdo z našich blízkých? Pokud ty přehnané ochranáře, lítostivce nebo naopak totální flegmatiky nedokážeme strpět, snažme se jim dočasně vyhnout. Jejich přítomnost a jednání nás může iritovat, což vůbec nepotřebujeme. V budoucnu se ukáže, že s většinou z nich si můžeme komunikační linky bez obtíží obnovit. Jsou to jenom lidi, stejně jako my.

 

Specifická skupina  - lékaři a zdravotníci

Je několik lékařů a sester, kterým doslova vděčím za život. Pak je taky pár, kteří za moc nestáli. Všechno jsou to ale pořád jenom lidi. Není dobré považovat lékaře za bohy, kteří nás zachrání a my se jen budeme dívat. Stojím si za názorem, že lékař dělá pro pacienta více, když vidí, že pacient na sobě taky sám pracuje. Obecně ale považuju za velký nedostatek to, že lékaři řeší jen tělo. Vím, že na duši jim už nezbývá čas, ale měli by alespoň svým pacientům hned na začátku doporučit, aby se svou duší zabývali s pomocí někoho jiného. A ať  si  pacient podle své povahy vybere psychologa, léčitele nebo nějakého duchovního. Či pomocníci viz. výše.

 

Lidé se stejnými potížemi

Neopominutelná skupina. Zejména v raných fázích můžou správní (prosím okamžitě od sebe odstiňovat pesimisty, negativisty, rezignované, odevzdané, lítostivé apod.) jedinci z této skupiny pomoci jednak svým příkladem, tak hlavně užitečnými babskými radami, které jdou nad rámec rad a pomoci doktorů, protože jejich podstata spočívá ve vlastní zkušenosti. Příkladem mohou být třeba nějaké bylinky (u mě čaj Gábinka)  apod. Taky třeba člověk zjistí, že nějaká zdánlivá maličkost trápí i ostatní kolem a že se dá jednoduše řešit. A nebo, že i při chemoterapii můžeme (pokud nás vyloženě nesloží na lůžko) běhat na lyžích, povalovat se u moře nebo pobíhat se sekačkou na trávu po zahradě.

 

Doporučuji držet se lidí s pozitivním přístupem k nemoci tak dlouho, dokud jsme si vzájemně přínosem. Nedoporučuji ovšem příliš blízké osobní kontakty – máme dost svých problémů, nemůžeme plýtvat silami na litování jiných nebo dokonce snahu nějak jim odlehčit na svůj úkor. Občas je potřeba uplatnit pštrosí taktiku, neptat se a nechtít vědět.   

 

Dlouho jsem nevěděla, co mi do celé mozaiky přínosných kontaktů chybělo. Ale všechno má asi svůj čas, takže po třech letech to přišlo a dostavily se osoby, které už úspěšně a několik let mají nemoc za sebou. A navíc už dnes mají i tolik odvahy a síly, že jako dobrovolnice pomáhají těm, kteří jejich pomoc potřebují.  

 

Ztráta životních držáků – vyviklaná skoba

To se člověkovi zdá na začátku, pokud svůj život orientoval příliš jednostranně. U mě to byla práce. Přitom jsem už před mnoha lety slyšela velmi dobré poučení – život se nemá věšet jen na jednu skobu, co když se vyviklá. Musela jsem se vzdát zajímavého a prestižního místa v zahraničí. Samotnou mě překvapilo, že mě to nijak moc nemrzelo a ani dnes nemám pocit, že jsem tím něco ztratila. Na druhou stranu je pravda, že když mi začalo být o něco lépe (ale pořád jsem chodila na jemnější chemoterapie), chtěla jsem  se okamžitě vrátit do práce. Ale vůbec mě netrápilo, že v podstatě na začátečnický post.    

 

Trpělivost 

V jistých fázích nemoci není to, čemu říkáme normální život, zkrátka možné. Co ale ní možné dnes, může být možné zítra. Nebo pozítří. Jedna z věcí, kterou mě nemoc naučila – trpělivost. Spěch není dobrý. K tomu se ale člověk zase musí dopracovat. Výsledkem je poučení, že není důležité uzdravit se rychle, ale uzdravit se. (Jinak se totiž může stát, že si začneme namlouvat, že když to nejde rychle, tak to nejde vůbec.)

 

Uzdravování jako jediná činnost? 

To, že se chci uzdravit, je nasnadě. Je ale dobré nebrat léčbu jako jedinou činnost a vše ostatní odkládat na potom. Samozřejmě, když ležíme v nemocnici, tak ležíme v nemocnici a když je nám špatně po chemoterapii, tak je nám špatně po chemoterapii.  Ale přijdou i lepší momenty, a pak není dobře tvrdit: Teď se léčím, na nic jiného nemám čas. Do kina půjdu, až se vyléčím. Potřebuji novou postel, ale tu si koupím, až se vyléčím. Moje dcera si postavila nový dům, pojedu se tam podívat, až se vyléčím. Abych nezněla jako chytrolín a teoretik: Po dvou letech od diagnózy rakoviny a prodělaném zánětu meziobratlové ploténky a při probíhající lehčí formě chemoterapie jsem si pro radost pořídila zahrádku, o které jsem vždy snila. A jako pro konzumní typy: pořídila jsem si novou pohovku do obýváku, protože holt byla třeba.   

 

Nemoc není trest 

Trošinku jsem váhala, zda nemoc není odplata za životní omyly. Ale řekla jsem si, že jsem nikomu ani sama sobě neudělala nic takového, co by opravňovalo odplatu toho typu. Nemoc jsem začala brát jako součást životního poučení. 

 

Nezastírám, že mě nemoc o některé věc připravila (třeba ranní běhání, práce v zahraničí a slušné pracovní postavení…), ale taky mnohé přinesla (návrat k léta opomíjeným knihám, práci na zahrádce, upevnění vztahů s řadou lidí…). Prostě takové ztráty a nálezy – „staré ztrácím nové nalézám“, jak zní v mé generaci dobře známé folkové písni už neexistující skupiny Klíč. Prosím nezaměnit se Ztrátami a nálezy od Arakainu – to je trochu jiná písnička. I když tam taky stojí za povšimnutí, že „Co bylo bylo. Vždyť život jde dál.“ To mě na závěr přimělo zmínit se ještě o jedné věci, kterou jsem asi měla říct hned na začátku. Hlavně se nenimrat v tom, co bylo a hlavně nekoumat nad tím, co by bylo kdyby… Co bylo, to nezměníme. Ale můžeme ovlivnit to, co bude.